„Bez tebe bude svět temnějším místem.“
„A přesto jdu v míru, protože vím, že ty budeš jeho světlem.“
Čas od času tě někdo zklame. Svět není dokonalej. Nikdo není dokonalej, ani ty ne, a proto si musíš zvyknout, že lidi občas něco podělají. A musíš se naučit jim odpouštět. Takový je už život.
Píšu povídky, protože sám jsem jedna z nich.
Přeju si, abych byl román.
Do půlnoci zbývají vteřiny a já vím, že moje poslední kapitola je blízko.
Miniyna vůle byla čepel ukované křikem dvou tuctu umírajících dětí – ukovaná křikem a kalená krví, jako když doruda rozpálený nový meč zasyčí ve vodě.
V hrdinských příbězích je vždy jasně dáno, kdo je dobrý a kdo špatný. Dobro nakonec porazí zlo. Vždycky a bez výjimky. Nikdo nepřemýšlí nad tím, jestli má hrdina skutečně dobré srdce, nebo zda třeba nevybíjí velice vzácné druhy kvůli záchraně jediné princezny, která si ho ve výsledku kvůli neurozenému původu ani nevezme. A pak se lidé ptají, kam vlastně zmizeli draci.
Rodinu si nevybíráte, přátele ano. V některých případech zjistíte, že byste se jim raději měli vyhnout. Jiní stojí za každé riziko.
Tak, a teď hezky zvedni tu svou krásnou hlavu a ukaž všem v sále, že na tebe nemají. Ať dělají co dělají. Nikdy se neomlouvej za to, jak ostatní reagují na tvojí sílu.
Když si prožiješ pocit extrémní viny nebo něco extrémně traumatickýho, rozloží tě to až někde na buněčný úrovni. Klidně to můžou prožít naši předkové a stejně to dopadne i na nás, stejně jako dědičný křivý prsty na nohou nebo srdeční choroba.
Krátit si den rozjímáním o všem zlém, co by se nám mohlo přihodit, znamená otravovat si štěstí, které už máme.
