„Ty seš prostě jiná, Zorie Everhartová.“
„Ne, jsem prostě jenom svá.“
„Nikam nepatřím.“
„Takových, co nikam nepatří, je spousta. A nikam je pořád někam.“
Život je chaos. Je lepší se jím brodit společně.
„Je to trapné, viď?“ ozval se.
„Co jako?“
„Ty chvíle, kdy se přestáváme nenávidět.“
Někdy dokáže otázka ublížit víc než odpověď.
Tohle je takové klidné štěstí… Je jen moje. Jsem na sebe pyšná, a to je něco, co mi nikdo jiný kromě mě dát nemůže.
Ničíš mě, a pak mě líbáš. Zavdáš mi důvod tě nenávidět, a pak důvod tě milovat. Je tohle lež, nebo pravda? Je to trik, nebo ke mně napřahuje ruce tvoje srdce?
Mluv pravdu a vysmívej se ďáblu. Ale co dělat, když pravda, kterou člověk slyší, je naprosto vyloučená?
Jsou situace, kdy jediný způsob, jak zachovat chladnou hlavu, je uříznout si ji a schovat do lednice.
Lidé, kteří žijí zítřkem, nikdy neriskují. Příliš se bojí následků. Zatímco lidé, kteří žijí dneškem, nemají co ztratit, takže se rvou zuby nehty. Chci tím říct, že by ses možná mohla přestat tolik soustředit na svou budoucnost a na to, jestli se dostaneš na školu a co bude pak, a… začít trochu žít. Zažít nové věci, seznámit se s novými lidmi. Už teď můžeš mít život, jaký chceš, jen si to musíš zařídit, věř mi.
