Co inspirovalo Adélu Rosípalovou a Alenu Štraubovou při psaní jejich společné jarní queer romantiky Lásky čas? O tom se rozepsaly v dnešním díle #autorskéinspirace.
22. kapitola, s. 171„Ale já se nechcu vzdávat žádných svých hrníčků,“ kňučela Eva, když jsme se prohrabovali našimi zásobami. Potenciální adepty jsme vyskládali na linku a zatím výběr úspěšně eliminovali na sedm hrnků.
„Tak nám jen dělej společnost, no,“ pokrčil jsem rameny. „Nebo utíkej koupit nějakej obyčejnej a úplně pokaž celou myšlenku. Teo bude určitě rád.“
Do poslední věty vypadala, že se bude hádat, ale jakmile jsem zmínil Teovo jméno, zarazila se. S nešťastným povzdechem si pak vybrala puntíkatý hrnek. „Tak vemu tenhle.“
„Vyměníš ho za nějakej hezčí.“
„Proč ježčí?“
„Hezčí, říkám.“
Praštila mě přes rameno a odešla pryč. Já ještě nějakou dobu dumal, než jsem vzal obyčejný zelený hrnek. Při svém štěstí třeba natrefím na modrou nebo žlutou a o tolik zase nepřijdu.
Aďa: V době, kdy jsme psaly Lásky čas, se mi tak nějak povedlo si odchlípnout a roztrhnout sítnici, takže jsem podstoupila dvě operace a dva měsíce musela takzvaně polohovat – ležet obličejem kolmo dolů (permanentně, i při spaní). Jo, v takové pozici se knihy moc dobře nepíšou. Ale my měly deadline a já stejně jenom čučela do země, takže jsem v psaní zvesela pokračovala. Jenom jsem tak nemohla pracovat na notebooku, takže drtivou většinu svých kapitol jsem nacvakala do mobilu. A moje klávesnice si občas dělá, co chce. Když jsem psala tenhle dialog, kdovíproč mi slovo „hezčí“ opravila na „ježčí“. A tak jsem toho využila, jako že Eva Villymu špatně rozumí. Takže ano, za tuhle scénu může autokorekce. Je to už blízko tomu, že nás jednou nahradí AI? Kdoví
Dotčeně jsem se na něj podíval a on se zašklebil. „Máš nějaký přání, rodiči číslo dva?“
„To ses asi spletl, já jsem rodič číslo jedna,“ zasmál se.
„A to jako odkdy?“
„Jsem starší, zkušenější a ubytovávám ho!“
„Mě zná dýl!“
„A já jsem sice možná přišel dýl, ale zato je moje láska intenzivnější!“
„Jo takhle? Tvoje láska je intenzivnější?“ Vyskočil jsem na nohy a přišel až k němu. „Já ti ukážu, čí láska je intenzivnější – především bych nikdy neřekl dýl, takže nejdřív laskavě zintenzivni svou lásku k mateřštině…“
„To ti můžu říct taky,“ ohradil se. „A právě jsi řekl dýl stejně jako já.“
„Ale ve smyslu delší dobu, ne později. Říkáš snad taky, že jsi přišel krátce?“
To jsme tak stály v Paláci knih na Václaváku u sekce young adult a Al řekla, že někam přijede dýl. Načež Aďa si neodpustila poznámku, jaké to slovo dává smysl. A tak jedna debata o slově „dýl“ o pár měsíců později vyústila v celou společnou knihu. Bylo tedy jasné, že se kluci nad tím slovem taky někdy musejí pozastavit (a jak nám to hezky vyústilo v romantickou scénu).
Posadil jsem se vedle Mily a sledoval, jak hráči obou škol vbíhají na hřiště a rozcvičují se. Po pár úvodních proslovech se připravili na místa a hra mohla začít. S obdivem jsem zíral, jak míč lítá sem a tam takovou rychlostí, jakou jsem běhal maximálně pro donášku pizzy. A ještě víc jsem obdivoval Villyho, kterému to v tom dresu obzvlášť slušelo. Tak moc, až jsem si ho musel zvěčnit.
„Proboha, všude tolik testosteronu,“ poznamenala Mila s ohrnutým rtem, když začal druhý tým oslavně jásat nad získaným bodem.
„To je strašný, viď, na to se nedá koukat,“ přitakal jsem s pohledem upřeným na jejího bráchu. Zrovna v ten moment si mě taky všiml a široce se na mě usmál.
Mila do mě strčila a prohodila: „Neužívej si to tak očividně.“
A to ani netušila, jak moc jsem si to užíval.
Al: V době, kdy jsme začaly psát Lásky čas, mě kamarádka pravidelně tahala na volejbalové zápasy. Pro mě to ale bylo spíš utrpení než zábava (když už, tak mě baví hokejové zápasy), a zatímco ona se kochala pohledem na vysportované kluky (jako Teo), já jsem se ksichtila nad tím, kolik testosteronu je všude kolem (jako Mila). 😀 Takže jsem si neodpustila využít toho i v téhle scéně, když už Villy hraje volejbal. Abych ale nezněla jen negativně – obdivuju, jak to ti kluci uměli hrát, protože já sama ani nedokážu odrazit míč.
Teo se nedávno přestěhoval z Prahy na Moravu a ztěžka si zvyká na nový život. Nikoho tu nezná, navíc se jeho rodina jen pomalu vyrovnává s tetinou smrtí a provozováním kavárny, kterou po ní převzali. A protivný Villy z konkurenčního bistra mu to taky neulehčuje. Ten má ovšem řadu důvodů, proč být nepříjemný: Jeho utajovaný […]
Jedna kniha, tři novely a tři různé inspirace. Kromě toho, že jsou jednotlivé novely v Můžeš říct: Miluju tě inspirované třemi alby Taylor Swift, jsou taky inspirované životy samotných spisovatelek… a v dnešní #autorskéinspiraci vám z toho něco málo prozradí. Kapitola 3, strana 22 (Monika Seidlová) Hello, Mr. „Perfectly fine“ How‘s your heart after breaking […]
Dnešní díl #autorskéinspirace si pro vás přichystal Vojtěch Hlavenka, autor knížky ro všechny fandy LitRPG Kód mýtina – Zpátky ve Hře. Kapitola 1 „Půjdeš do toho?“ přistrčila mi mamka v kuchyni popelník. Šlo do tuhého. „Mohlo by jim to pomoct?“ Mlčel jsem. V očních soubojích jsem exceloval, ale nepsané pravidlo tvrdí, že maminky porazit nejdou. „Mýtina,“ přitlačila. „Dávají […]
