Jmenuji se Lili Petalo. A tohle je můj hrob. Tedy není to tak úplně můj hrob, protože v něm neležím.
„Myslíte, že nás svedl dohromady osud?”
„Ne. Jsem si vcelku jistý, že to byla Cinder.”
Klidně mi zlom srdce. Zlom mi ho třeba tisíckrát. K tomu, abys mi ho zlomila, jsem ti ho dal už dávno.
Chci svět, kde všechno září, protože já jsem v něm.
Takovíhle jsou lidé, pomyslela si. I na pokraji zničení a na konci všech věcí stále tančíme. A doufáme.
Prázdný sál obývali duchové knih. Jejich vůně už dávno vyprchala, ale i po letech se mezi holými zdmi šepotavě rozléhala ozvěna jejich příběhů.
Dřív jsem na lásku koukala jako na nějaké puzzle. Přišlo mi, že na to, aby k sobě dva kousíčky pasovaly, si musí být dostatečně podobné. Teprve vedle tebe mi došlo, že jsme si podobní až moc. Když nás pak spojíš dohromady, vznikne ti úplně stejný tvar, akorát větší. Jenže když k sobě dáš dva hodně odlišné kousky, najednou vytvoříš něco naprosto nového.
Políbím kluka, který mi pomohl vrátit se do života v den, kdy oba zemřeme.
Nenávidím tě hlavně proto, že na tebe musím myslet. Často. Je to zvrácené a nejsem schopen s tím přestat.
Žil podle hesla: Pokud se ráno probudíš, pak je to hezký den.
