Ty jsi mi sice dal můj první polibek, ale musím ještě vyzkoušet i ostatní. Jak jinak bych věděla, jestli někde nejsou ještě sladší, než se úplně rozhodnu, jestli jich chci víc od tebe?
„Ty seš prostě jiná, Zorie Everhartová.“
„Ne, jsem prostě jenom svá.“
„Nikam nepatřím.“
„Takových, co nikam nepatří, je spousta. A nikam je pořád někam.“
Život je chaos. Je lepší se jím brodit společně.
„Je to trapné, viď?“ ozval se.
„Co jako?“
„Ty chvíle, kdy se přestáváme nenávidět.“
Někdy dokáže otázka ublížit víc než odpověď.
Tohle je takové klidné štěstí… Je jen moje. Jsem na sebe pyšná, a to je něco, co mi nikdo jiný kromě mě dát nemůže.
Ničíš mě, a pak mě líbáš. Zavdáš mi důvod tě nenávidět, a pak důvod tě milovat. Je tohle lež, nebo pravda? Je to trik, nebo ke mně napřahuje ruce tvoje srdce?
Mluv pravdu a vysmívej se ďáblu. Ale co dělat, když pravda, kterou člověk slyší, je naprosto vyloučená?
Jsou situace, kdy jediný způsob, jak zachovat chladnou hlavu, je uříznout si ji a schovat do lednice.
