Pohled, který trvá o vteřinu déle. Ruka, která se skoro dotkne té druhé. Věta, kterou si netroufá dopovědět. Dva lidé, kteří spolu zoufale chtějí být, ale z nějakého důvodu nemůžou.
Jestli je vám tohle povědomé, pokud vás tohle baví číst, tak jste fanoušky yearningu neboli toužení. Je ho teď plný booktok a my celkem chápeme proč. Jasně, někdy chceme, aby se na sebe hlavní postavy vrhly už na straně padesát, jindy máme chuť na tři sta stran trvající pohledy a zničující touhu.
Co přesně tedy yearning je, proč nás tak baví a které knížky si přečíst, pokud chcete spolu s postavami toužit a trpět?
Přeložit anglické yearning jedním českým slovem není úplně jednoduché. Touha? Prahnutí? Stýskání? Všechno dohromady? Yearning (a námi zvolený ekvivalent toužení) je celá plejáda emocí dohromady.
Jde ve zkratce o to, že hlavní hrdina/ka po někom zoufale touží, ale zároveň s ním z nějakého důvodu nemůže být. A právě to „nemůže“ je důležité.
Může jim v cestě stát společnost, rodina, válka, zákon, magie, povinnost, vlastní strach, léta odloučení nebo třeba drobný problém typu „jsem upír a mám chuť tě sežrat“ (mrk, mrk, Stmívání).
Když má láska překážky, každý pohled najednou něco znamená. Každý náhodný dotek je událost gigantických rozměrů. A když se jejich ruce skoro setkají, tajíte dech stejně jako postavy v knížce.
Yearning ale není totéž co slow burn. Slow burn popisuje, jak pomalu se romantický vztah vyvíjí. Yearning říká, jak moc po sobě postavy během toho všeho touží. A není to ani obyčejná přitažlivost. Přitažlivost je „chci tě“. Yearning je spíš „chci tě, ale nemůžu tě mít, a tak budu místo toho stát na druhé straně místnosti a velmi ztrápeně se na tebe dívat“.
Mohlo by se zdát, že jsme yearning objevili společně s booktokem, romantasy a edity mužských postav, které se tragicky ohlížejí přes rameno. Jenomže literární postavy samozřejmě toužily dávno předtím, jen teď je to díky sociálním sítím zase populární.
Dokonalým důkazem jsou Anna Elliotová a kapitán Wentworth. Anna a Wentworth se zamilují, on ji požádá o ruku, ale ona nakonec zasnoubení zruší, protože její nastávající není dostatečně zabezpečený. Prakticky okamžitě toho lituje, vyčítá si, že poslechla rady svého okolí a ignorovala své srdce. Pak uplyne OSM LET. Znovu se potkají, pořád k sobě něco cítí, ale nyní mezi nimi stojí společenské konvence, ublíženost, hrdost, nejistota a samozřejmě strach, že ten druhý už dávno necítí totéž.
Takže místo jednoduchého „ahoj, pořád tě miluju“ dostaneme celou knihu toužebných pohledů, nevyřčených pocitů a napětí.
Když se pak Wentworth konečně vyzná v dopise Anně, čtenářsky je to fakt lahůdka:
„Neodvažujte se tvrdit, že muž zapomíná snadněji než žena, že jeho láska umírá dřív. Nemiloval jsem nikoho než Vás.“
Men who yearn? Kapitán Wentworth to dělal dřív, než to bylo cool.
Pokud ale existuje nějaká young adult série, která yearningem nadchla celou generaci čtenářů (aniž bychom tehdy nutně věděli, že tomu tak máme říkat), je to Stmívání.
Bella chce Edwarda.
Edward chce Bellu.
Edward si zároveň zakáže být s Bellou, protože pobyt v jeho blízkosti je pro ni z mnoha důvodů životu nebezpečný.
Máme tedy zakázanou lásku, nebezpečí, extrémní přitažlivost a nekonečné sebeovládání. Prostě nádherný recept na utrpení.
Abyste si ten Edwardův yearning pořádně užili, doporučujeme knížku Půlnoční slunce (aneb Stmívání z pohledu hlavního hrdiny).
A co teprve chudák Jacob.
Romantické trendy se samozřejmě mění. Po milostných trojúhelnících přišlo ve velkém od nepřátelství k lásce, romantasy a s nimi taky čím dál větší důraz na spice.
Nic proti žhavým scénám nebo hate to love, ale máme pocit, že už příliš dlouho řešíme, jak moc se postavy nenávidí a kolik chilli papriček bychom knize dali. Je vlastně docela příjemné znovu propadat postavám, které jsou do někoho beznadějně zamilované a o tom to je (i když nutno dodat, že yearning spice nevylučuje).
Internet tak znovu šílí z mužů, kteří se toužebně ohlížejí za ženou, čekají, pamatují si každou maličkost, v tichosti trpí a dokážou být zamilovaní déle než pár týdnů bez toho, aby je to omrzelo.
Protože touha potřebuje překážku. A překážky nás v knížkách baví.
Kdyby dvě postavy zjistily, že se navzájem chtějí, řekly si to, začaly spolu chodit a všechno bylo v pohodě, moc stran bychom na jejich příběh nepotřebovali.
Když ale spolu být nemůžou? Najednou záleží na každém drobném gestu. Každé další „skoro“ má větší náboj. A hlavně čím déle čekáme spolu s nimi, tím větší je payoff ve chvíli, kdy se mezi nimi KONEČNĚ něco stane.
Možná je yearning právě teď trendy. Rozhodně ale není nový. Od Anny Elliotové přes Bellu, Edwarda a Jacoba až po současné romantasy se pořád vracíme ke stejné věci: čím větší překážka stojí mezi dvěma lidmi, kteří spolu chtějí být, tím víc nás zajímá, jestli ji nakonec překonají.
Takže pokud patříte mezi ty, kteří rádi potlačované city, skoro polibky, nevyřčená vyznání, „nemůžeme být spolu“ a ideálně ještě nějaké to „nikdy jsem na tebe nezapomněl“, máme pro vás pár tipů na čtení.
Ona je budoucí královna Hvězdné roklinky, on Strážce Zimolesa. Ani jeden nedokáže žít ve světě toho druhého.
Sáhl po uvolněném pramenu jejích vlasů a Klarion zatajila dech. Zlomek vteřiny si myslel, že jí pramen zastrčí za ucho nebo z něj setřepe sníh, který na něm ulpěl. Nejspíš si to ale rozmyslel, protože nechal ruku klesnout.
Jejich životy jsou plné traumat a špinavé práce, která nikdy nekončí. Láska je riziko, slabost, je pro ně nedosažitelná.
„Nestojím o tvoje modlitby,“ řekl.
„A co teda chceš?“
V mysli mu okamžitě vyskočila stará známá odpověď. Peníze. Pomstu. Aby už konečně umlkl Jordieho hlas v mé hlavě. Ale kdesi uvnitř se v něm začínala vzdouvat k životu ještě jiná odpověď – hlasitá, vtíravá a nevítaná. Tebe, Inej. Tebe.
Pokrčil rameny a otočil se pryč. „Umřít zavalený pod hromadou zlata.“
On je kapitán hokejového týmu, ona pro ně natáčí tiktoky. Kdyby si dovolili být spolu, ona přijde o všechno a on jí nemá co slíbit.
Sklouznu jí pohledem z jasně zelených očí na rty. Chci je ochutnat. Tak zoufale moc se v nich toužím ztratit.
S každým nádechem se k ní nevědomky o kousek přiblížím, až nás od sebe dělí jen pár centimetrů.
Proč mě od sebe ještě neodstrčila? Potřebuju, aby to udělala. Nedokážu se v její přítomnosti ovládat, a jestli ji teď políbím, vím, že nebudu chtít přestat.
Ona si napamatuje jejich lásku, on nesmí dát najevo, jak moc ji miluje, aby přežila.
„Zůstaň,“ řekl tiše a sklonil hlavu tak blízko, že cítila jeho dech ve vlasech. „Víš, Marinová, máš v sobě něco, co mě nutí dělat ta nejhorší rozhodnutí. Vždycky se vzpamatuju, ale pak stejně…“
Nedořekl a zastrčil jí za ucho uvolněný zvlněný pramínek vlasů, pak jí prstem přejel k bradě.
Ona ho kdysi odmítla kvůli jeho postavení, on se po letech vrací jako zbohatlý kapitán. Jejich láska nikdy nevyhasla.
Neodvažujte se tvrdit, že muž zapomíná snadněji než žena, že jeho láska umírá dřív. Nemiloval jsem nikoho než Vás.
Ona je bohyně, on obyčejný člověk. Pro nesmrtelné bytosti představuje lidská láska tu nejnebezpečnější slabost.
Jak bych mohl já ochránit bohyni?
Došlo mi, že toho nedosáhnu tím, že ji sevřu v náručí, ale tím, že ji nechám jít.
To pomyšlení mi zanechalo bolavý šrám na duši.
Ona je čarodějnice, co se snaží přelstít lovce čarodějnic. Jenomže pod závojem lží a předstírání se rodí spalující touha.
Byla jako magnet, který roztáčel střelku jeho morálního kompasu. To ona ho nutila zapomínat, kým je, i všechno, k čemu se zavázal.
A bylo to ještě horší.
Když jí rozvázal šaty, pokoušel se Gideon neobdivovat křivku jejích lopatek ani žlábek její páteře. Ze všech sil se snažil ignorovat puzení ji pohladit po porcelánové kůži a stáhnout jí šaty z ramen a paží, až by celé sklouzly na zem.
Gideon sevřel ruce v pěst.
