Líbat se s Cardanem je úplně jiné, jako odvážit se přeběhnout po nožích, jako adrenalin, který člověk pocítí při úderu blesku, jako chvíle, kdy člověk odplave příliš daleko od břehu a uvědomí si, že se nezvládne vrátit, a nad jeho hlavou se zavře chladná, temná voda.
„Líbí se mi, jak se ke mně tiskneš! Úplně z toho šílím! Kde se ten pocit vzal?“
„Prostě se stáváš mužem, Petře.“
„To je děs! Nemůžu pořádně přemýšlet.“
„Jeleno, málem jsi mě připravila o rozum. Dostala jsi mě do obrovských potíží a dvakrát od té doby, kdy jsem tě poznal, jsem zvažoval, zda nebude lepší tě zabít,“ polechtal mě Valekův dech na uchu. V zádech mi začalo mravenčit. „Ale dostala ses mi pod kůži, přešla do krve a ukradla mi srdce.“
„To zní spíš jako popis jedu než osoby,“ vysoukala jsem ze sebe. Jeho vyznání mě šokovalo i potěšilo.
„Přesně tak.“
Vybírá si snad měsíc planetu, kterou obíhá? Vybírají si planety své hvězdy? Kdo jsem já, abych odporoval gravitaci, Auroro? Když svítíš jasněji než jakékoli jiné souhvězdí na nebi?
Napsat komentář