Kateřina Šardická: Přemýšleli jste někdy o tom, co se v té tmě za okýnky vlastně ukrývá?

Kde se poprvé zrodil nápad na napsání Zmizení Sáry Lindertové?

Nechci příliš popisovat děj, protože si myslím, že kniha ukrývá pro čtenáře pár momentů překvapení, takže musím být velmi obecná. Jednu dějovou linku, úzce spojenou s metrem, jsem v hlavě nosila dlouhou dobu. Původně se měla stát součástí jiného příběhu. Když se však vyhlásilo zadání dalšího ročníku Hvězdy inkoustu, rozhodla jsem se zúčastnit a tenhle prvek použít. A pak to do sebe začalo nějak zapadat dohromady – nejdřív bylo potřeba najít detektivní zápletku, což byla podmínka soutěže, z toho vznikla ústřední trojice postav – Sára, Klaudie a Oliver – a pak jsem si pár měsíců lámala hlavu tím, jak to všechno spojit. Takže to rozhodně nebyl hotový nápad hned na začátku, ale de facto mě k němu přivedlo až zadání soutěže. Když zpětně procházím nějaké svoje poznámky, je to docela zábava, sledovat, jak se moje nápady proměňovaly, než si to sedlo. To je něco, co mě na psaní nikdy nepřestane fascinovat – ten proces.

Jaký to byl pocit, když minulý rok na Světě knihy vyhlásili, že jsi vyhrála Hvězdu inkoustu a tvou knihu doopravdy vydají? Čekala jsi to?

U mě v tu chvíli převládla asi panika – jednak z toho, že se to skutečně děje a plní se mi sen, o kterém jsem si myslela, že jeho splnění bude komplikovanější a jednak z toho, že jsem si uvědomila, že psaní přestane být mým tajemstvím. Drtivá většina mého okolí, a to ani ti nejbližší, neměli tušení, že píšu. Byl to jen můj svět, takový bezpečný úkryt před okolím. A najednou se stal příliš veřejným. Takže mě přemohla panika, ale současně obrovské nadšení. Vítězství jsem nečekala. Většinou dokážu střízlivě odhadnout svoje šance, pokud znám soupeře, ale protože v tomhle případě jsem o ostatních rukopisech nic netušila, připravovala jsem se na variantu, že se mi to nepodaří. A když to najednou vyšlo, měla jsem v hlavě úplné prázdno. Vlastně si pamatuju jen šok a paniku.

V knize je jedním z hlavních témat rodina, zejména pak vztah mezi sestrami. Co tě k vytvoření tak silného pouta inspirovalo? Máš sama nějaké sourozence?

Každý pocházíme z jiné rodiny, která má svoje komplikované a jinak fungující vztahy, nicméně si je právě proto dokážeme dobře představit a identifikovat se s nimi. Já mám o osm let mladšího bratra, a i když je mezi námi velký věkový i povahový rozdíl, udělala bych pro něj cokoliv. Sára a Klaudie mají hodně složitý vztah. Je mezi nimi mnoho překážek a neshod, které je rozdělily. Když však dojde na to nejhorší, jedna na druhou se obrátí, případně pro sebe udělají maximum. A to pro mě sourozenectví symbolizuje, tu vzájemnou nevraživost a současně schopnost vrhnout se pro toho druhého střemhlav do průšvihu.

Proč zrovna metro? Měla jsi s ním nějakou negativní zkušenost?

Naopak, už není moc velkým tajemstvím, že mám slabost pro vlaky a co teprve takový vlak v podzemí! Já metro zbožňuju. Kdysi jsem při rešerších k docela jinému příběhu narazila na spoustu zajímavých informací o tzv. stanicích duchů, což je výraz pro jakoukoli nepoužívanou stanici podzemní železniční sítě, která byla zrušena, nebyla nikdy dokončena, nebo musela být z určitých důvodů uzavřena. Taková místa mě upřímně fascinují a baví. Bylo jen otázkou času, než do metra nějaký příběh zasadím. Přemýšleli jste někdy o tom, co se v té tmě za okýnky vlastně ukrývá…? Já jo a výsledkem je právě kniha.

S jakou postavou se nejvíce ztotožňuješ a proč?

Jednoznačně s Klaudií, Sářinou sestrou. Ve spoustě situací v knize se zachová tak, jak bych reagovala pravděpodobně i já – a to i ve špatném slova smyslu. Klaudie je samotář, zvyklý spoléhat sám na sebe, což z ní možná na první pohled dělá silnou postavu, ale jak čtenáři zjistí, ne pokaždé je to dobré rozhodnutí. Stejně jako ona jsem se musela naučit říct si o pomoc a uznat, že občas není v mých silách všechno zvládnout sama. Je taky silně sarkastická, tvrdohlavá a nesnesitelná, prostě celá já.

Prostředí jsi ve Zmizení Sáry Lindertové moc nepopsala. Je to čistě o fantazijní svět, anebo má nějaké reálné základy?

Je to takový malý rébus. V podstatě se o tom městě nikdy nedozvíme, kde se nachází. Jezdí v něm metro, tudíž evokuje Prahu, ale trasa linky neodpovídá skutečným stanicím – ty jsou mimochodem dost často pojmenovány po městských částech Brna. Záměrem bylo vytvořit dojem, že to město může být prakticky kdekoliv, k čemuž nabádají i netypicky zvolená jména hlavních postav, většina z nich vychází z němčiny a hebrejštiny.

V knize je výrazné téma náboženství, zejména pak judaismus. Co tě k tomu vedlo?

Moje odpověď bude možná pro někoho lehce kontroverzní, ale já příliš nerozlišuju mezi náboženstvím, legendami, pověstmi a fantazií. Je na každém, v co a z jakého důvodu se rozhodne věřit a je to jen jeho věc. Při psaní knihy jsem podle toho k judaismu přistupovala, byl pro mě fascinujícím zdrojem několika legend, které jsem si vypůjčila a upravila podle svého. Víra má v knize pro mě ale mnohem významnější roli. Bavila mě ta proměna jednotlivých postav – jak si některé z nich začínají připouštět, že se kolem nich dějí věci, které nemůžou racionálně vysvětlit. A postupem času se společně se čtenáři stávají věřícími – ne nutně v náboženském slova smyslu, prostě jen musí přehodnotit své dosavadní postoje.

Komu jako prvnímu jsi dala Zmizení Sáry Lindertové přečíst a co na to říkal?

Rukopis četlo hned několik z mých známých najednou, záměrně jsem vybrala širokou a rozdílnou skupinu a hodně mi pomohlo, že měli jiný názor. Každý měl rád jinou postavu, někdo dokonce ani jednu, což je taky vizitka! Měli i rozdílné představy o jednotlivých zápletkách a vnášeli do procesu různé pohledy na věc. Ve výsledku však pro mě bylo nejdůležitější, co si myslím já sama a spoléhala jsem se spíš na svoje instinkty.

Jak jsi spokojená s obálkou? Ovlivňovala jsi nějak její vznik?

Vybrala jsem asi tři témata, které bych ráda na obálce viděla, a grafické oddělení vytvořilo několik návrhů, ze kterých jsem si mohla vybrat. Ty jsem si potom vytiskla a ukázala mým nejbližším. Většina se však shodla na obálce, kterou kniha nakonec má. I pro mě to byl jednoznačný favorit – vrána a metro, víc příznačná být nemohla! Jsem s ní moc spokojená.

Je něco, co bys teď zpětně ve své knize změnila?

V okamžiku, kdy jsem rukopis vytiskla, nacpala do obálky a odeslala, jsem chtěla změnit snad každý jeho řádek. Dokola jsem přemýšlela nad tím, co všechno je na něm nedotažené a s čím nejsem spokojená. Mimochodem když ho na loňském Světě knihy vyhlásili jako vítěze, jedna z mých prvních otázek na vedení nakladatelství byla, kdy a jak moc můžu přepisovat. Tak moc jsem byla nejistá. Naštěstí času bylo dost a myslím, že jsme na knize s mým redaktorem odvedli kus práce. Určitě jsou místa, u kterých ještě teď trochu váhám, ale v zásadě bych už neměnila nic. Je taková, jaká má být, a doufám, že se bude čtenářům líbit.

Už v minulosti jsi psala různé příběhy. Dokončila jsi některý z nich? Je pro tebe některý z tvých předchozích příběhů osobně důležitější než Zmizení Sáry Lindertové?

Dokončila jsem pouze něco, čemu říkám moje malé monstrum. Je to fanfikce odehrávající se ve světě Harryho Pottera, psala jsem ji s obrovskými přestávkami a krizemi asi deset let a to už je kus života. V podstatě jsem na ní autorsky vyrostla, dělala při psaní začátečnické chyby a slavila první malá vítězství… Je pro mě osobně velmi důležitá a definovala určitě můj styl psaní, ale na druhou stranu Zmizení Sáry Lindertové je opravdu vydaná kniha. Nedá se to srovnávat, každý příběh mám spojený s jinou etapou života. Obojí je skvělý!

Plánuješ do budoucna další mystery knihy?

Myslím, že útěky od reality ke mně už tak nějak patří. V hlavě mám námětů několik a všechny si do jisté míry pohrávají s fantasy tematikou a mystikou. V současné chvíli s mým kamarádem Kurtem van der Baschem pracujeme na komiksu, který je plný magie, hrozně moc se těším, až ho budeme moct ukázat. Baví mě kloubit skutečný svět s fantasy prvky a testovat, jak můžou společně fungovat a co už je za hranicí. Takže je velmi pravděpodobné, že se v tomhle žánru budu pohybovat i nadále.

předchozí
Anna alias Annainword

Věřím, že se můj dopis do Bradavic cestou zatoulal. Věřím, že tam kdesi v Prythianu na mě čeká můj vílák a že jsem ve skutečnosti dcerou hobitů, jen jsem cestou…

více
Komentáře