Literární soutěž, kterou pořádá nakladatelství Fragment, se na HumbookStage dočkala už třetí vítězky. Po Alžbětě Bílkové (AB) a její výborné knize Z kouře a kamene si už můžete přečíst také Zmizení Sáry Lindertovév z pera Kateřiny Šardické (KŠ). No a příští rok na Světě knihy pokřtíme Futurum od Petry Podolové (PP), jejíž rukopis si připsal letošní vítězství. Tři debutové autorky a výherkyně Hvězdy inkoustu jsme pro vás vyzpovídaly pro dnešní článek. Dozvíte se od nich, co je na psaní nejtěžší, kdo je nejvíc inspiruje a jaká témata by si přály do příštích let…
AB: O soutěži jsem se dozvěděla jednoho krásného večera, kolem půlnoci, když jsem se učila na zkoušky. Bylo to tak měsíc před deadlinem a právě jsem si říkala, že bych mohla něco zkusit. A k tomu jsem měla prvotní nápad s tím městem, takže mi to téma hrozně sedlo.
KŠ: Dozvěděla jsem se o ní na facebookovém profilu nakladatelství Fragment, protože příspěvek někdo sdílel do skupiny pro začínající autory, ve které jsem tehdy ještě jakž takž působila (a velmi rychle z ní utekla). Do ukončení zasílání rukopisů zbývaly dva měsíce, což jsem byla přesvědčená, že nemůžu stihnout – šla jsem se tedy alespoň podívat na to předávání, kde se vyhlašovalo i téma na následující rok; Young adult fantasy s detektivní zápletkou. V ten okamžik jsem se rozhodla, že se zapřu a pokusím se psát pod tlakem a do soutěže se zapojit.
PP: Slyšela jsem už o prvním ročníku soutěže. Více jsem ji ale zaregistrovala až loni na HumbookStage, když se vyhlašovala vítězka. A při vyhlašování tématu jsem si vzpomněla, že mám v hlavě už nějakou dobu příběh, který by do něj pasoval… a tak jsem to zkusila.
AB: Hrozně dlouho jsem si chtěla zkusit napsat městskou fantasy. Předtím už jsem psala docela dlouho, doteď mám někde uložený svazeček asi deseti stránek velkého románu o magických elfkách, které bojují proti zlu (smích). Dlouho jsem psala: vždycky jsem něco nakousla a odložila. Moje největší změna byla, když jsem prošla literárním workshopem – to pro mě byla oči otevírající zkušenost.
KŠ: Psala jsem už předtím od svých patnácti let. Bylo to ale hodně nepravidelné a nárazové; měla jsem takové ty roky, kdy jsem psala neskutečně moc, pak v období vysoké školy, které trvalo pět let, jsem neměla na psaní čas žádný – a po téhle pětileté pauze, kdy jsem měla největší krizi u psaní diplomové práce, když jsem měla pocit, že z toho akademického textu zešílím, jsem se vrátila k psaní fanfikcí a pomáhalo mi to odbourávat stres. Díky tomu jsem se také následně rozhodla, že chci se psaním v budoucnu určitě pokračovat.
PP: Předtím jsem něco psala, ale nebylo to úplně nic moc asi (smích). A hlavně nic delšího.
(zprava) Alžběta Bílková. Martin Bečan a Bára Votavová před besedou na HumbookStage
AB: Ve své podstatě to bylo jedno s druhým. Já to říkám všude (smích), ale měla jsem představu nějakého města, které je odkázáno na několik vládnoucích bytostí. Doteď jsem strašně pyšná na svou otevírací scénu s mocnou osobou, která hned na začátku umírá – její město by se mělo pokusit té smrti zabránit, ale nikdo z nich nepřiskočí a neřekne „Nepotřebujete pomoct?“, nic. Město pro tu postavu znamená úplně všechno, ale ona od něj nic nedostane.
KŠ: Těžko říct. Na téma soutěže jsem totiž napasovala myšlenku, kterou jsem v hlavě nosila už delší dobu, ale byl to jen takový lehký motiv – a to sice myšlenka: Co všechno se ukrývá ve tmě v metru? Původně jsem to chtěla použít pro úplně jiný příběh, ale po zadání Hvězdy inkoustu, jsem zkrátka vyšla z toho výchozího bodu a spojila to s detektivní zápletkou, že někdo v metru zmizí a bude se to vyšetřovat. Takže v závěru se to zkrátka nějak skloubilo dohromady.
PP: Nejdřív byl nápad na příběh, ale tématem soutěže dostal úplně nový aspekt, který mě předtím nenapadl. Tím pádem se pořád jedná o tentýž příběh, ale do jisté míry je vlastně úplně jiný.
AB: Asi aby každá postava měla nějaký svůj vlastní příběh a svoje místo. Třeba Mara byla původně v knize jen zmíněná a z ničeho nic dostala svůj vlastní příběh úplně mimo hlavní linku, abych ukázala tu druhou stranu města. Také redakce byly dost náročné ale to je součást procesu vydávání knihy, bez toho to nejde. Jak člověk do příběhu dlouho kouká, tak už přestává vidět…
KŠ: Začít? V mém případě je to tak, že já ty myšlenky chronicky dlouho přenáším, já mám vždycky pocit, že ještě není správný čas je „vyflusnout“ na papír, že to ještě pořádně neuzrálo, ještě to nemám dotažené. Takže se nikdy neodvážím začít a vykopnout tu první věc. U Zmizení Sáry Lindertové to ale bohužel (nebo možná spíš bohudík) bylo omezené tím, že ten čas ubýval, až nakonec zbývaly jen čtyři měsíce do odevzdání rukopisu. Nejtěžší tedy bylo začít psát první kapitolu.
PP: Asi to nějak vůbec dopsat. Já mám celkově problém s tím, dodělat věci do konce, takže jsem se musela hodně vybičovat, abych pořád neprokrastinovala, ale psala. A nakonec to teda vyšlo!
Katka Šardická s kmotrem své knížky Lubošem Kulíškem
AB: Určitě se nebát to zkusit. Já jsem měla strašně dlouho problém (a myslím, že s ním doteď částečně bojuju) věřit svým schopnostem. Určitě stojí za to to zkusit jen proto, aby člověk věděl, jestli to má dál zkoušet. Člověk se vypíše, vyčte, vykouká. Pokud si za tím fakt jdete, tak stačí jen nepřestat a zkoušet.
KŠ: Rozhodně se nebát! Vzít to jako výzvu i v případě, že vám žánr, popřípadě téma, které se zadá, nebude sedět. Udělat to po svém, být kreativní a odvážní, nebát se vyčnívat a být jiní. Někteří se toho totiž zaleknou a drží se hodně při zemi; naopak ta soutěž je od toho, abyste se odlišili, což můžete jak tématem, tak ojedinělým stylem psaní. Pokud máte tedy šílenou myšlenku, o které si myslíte, že by jí nikdo nikdy neotisknul, tak věřte, že tahle myšlenka je nakonec to, co z vás udělá vítěze.
PP: Určitě ať to zkusí, protože nikdy nevíte, že se to může takhle povést. A i kdyby to nevyšlo, tak můžete získat cenné rady od redaktorů. Slyšela jsem rozhovor s ostatními finalistkami a je dost možné, že knihu nakonec vydají i jim. To je podle mě úplně úžasná šance!
AB: Protože vám vydají knížku! Třeba pro mě byl vydání knížky splněný sen. A rozhodně je zajímavé mít dané téma a zjistíte, kolik nápadů se dá vymyslet. Můžete přijít s něčím, co u nás doteď nikdo nenapsal. Myslím, že je málo českých autorů, ale mohlo by být víc takových, které stojí za to číst.
KŠ: Protože je to ta snazší cesta. Představte si, že píšete roky do šuplíku, pak se odvážíte to někam zaslat a čekáte měsíce na jejich odezvu; někdo se vám neozve nikdy, někdo po X měsících, že to neberou, protože jim to nesedí do edičního plánu, někdo ani neměl čas to číst, to se bohužel taky stává. Hvězda inkoustu je skvělá v tom, že to pošlete a znáte poměrně jasný termín, kdy se vám vyjádří.
PP: Protože ho to může hodně posunout. Vím, že hodně lidí třeba nějakou knížku psát začne, ale nikdy nedokončí. A tahle soutěž může zapůsobit tak, že se k psaní vybičujete a máte motivaci – takže to zvládnete!
Petra Podolová právě vyhrála Hvězdu inkoustu a hodně jí k tomu pršelo štěstí
AB: Ráda bych napsala pokračování Z kouře a kamene, to má teď pracovní název Z prachu a světel. Pak mám rozepsanou jenu slovanskou mytologií inspirovanou knížku – Kostimraza. Vážně mě to baví! A pak mám ještě Velamort, což je steampunk. Dvě mocné bytosti se vsadí o život jednoho města.
KŠ: Mám v hlavě nápad, který je tak velký, že se ho trochu bojím a zatím se mu snažím vyhýbat. Byla by to totiž taková megalomanická fantasy, na kterou si myslím, že ještě potřebuju trochu čas, než si to utřídím v hlavě, protože bych to nerada pokazila. A co se týče pokračování Zmizení Sáry Lindertové: ten příběh je uzavřený. Sice mě napadají způsoby, kterým by rozvíjet šel, ale jednalo by se zřejmě o jakýsi druh „spin-offů“ (= seriál, nebo literární dílo, které je odvozené od již existujícího díla a je zaměřené na nějaký aspekt z původního díla). Nikdy neříkám nikdy, ale zatím to nemám v plánu.
PP: Tenhle příběh je celkem uzavřený, takže se chci hlavně soustředit na to, abych ho pořádně vypilovala. Momentálně v hlavě nemám nic dalšího.
AB: Steampunk. Mám dojem, že je ho tu hrozně málo a lidi se ho bojí, což je škoda. Je tu spousta neprobádaných témat – koneckonců slovanská mytologie je neskutečně bohatá a těším se, až ho lidi jednoho dne uchopí a bude ho tady víc.
KŠ: Já bych zadala čistý horor, protože si myslím, že je docela výzva ho psát, tak aby to nebyl moc velká brak, nebo to naopak nesklouzávalo k thrilleru.
PP: Myslím, že slovanská mytologie, kterou právě vyhlásili, je hodně dobré téma. Hodně se těším, s čím další účastníci přijdou.
AB: Moc se mi líbí, že tahle šance vůbec existuje. Je to podle mě jeden z nejlepších způsobů, jak budovat novou základu v rámci naší generace, abychom konečně vybředli z těch předchozích a měli tady nějakou novou krev. Anna Musilová, Pavel Bareš, Theo Addair, Martin Bečan… všichni mají co říct a je tu určitě i spousta dalších, kteří jen čekají na svou možnost.
KŠ: Já si myslím, že by možná některým autorům hodně pomohlo, byť vím, že je to hrozně moc práce, kdyby k těm svým rukopisům dostali nějakou zpětnou vazbu, i když je nevyberou mezi ty tři nejlepší. Spousta lidí potřebuje vědět, v čem dělá chyby, nebo naopak co na tom jejich rukopise bylo dobré, ale nedostačovalo to z nějakého důvodu. Bojím se, že takhle hromada z účastníků na psaní úplně zanevře a být nešťastní, že se jim to nepovedlo – a třeba jenom nesplnili rozsah, nebo se odchýlili od zadání.
PP: Ještě nemám úplně zkušenost s tou druhou částí, takže možná se mnou můžete udělat rozhovor ještě potom (smích). Zatím jsem ale spokojená s celým průběhem, asi bych nic neměnila.
AB: Věděla jsem, jak to skončí. To by měl podle mě vědět každý autor. Úplně neuznávám psaní na přeskáčku jenom proto, že nějakou scénu napsat chce. Většinou tím, že pracuju postupně, seju takovou zahrádku a čekám, co mi z ní vyroste. Ta scéna by byla úplně jiná, kdybych ji napsala dřív, než se k ní dostanu. A byla by to ztráta času, protože v té původní formě ji nakonec nepoužiju.
KŠ: Psala jsem chronologicky, ale vlastně teď jeto na přeskáčku. Já jsem to napsala tak, jak jsem to napsala a odeslala redaktorovi. Pak jsme s tím rukopisem pracovali tak, že mě můj redaktor nutil zpochybňovat a uvažovat jinak nad vším, co jsem napsala. Takže já to psala chronologicky, ale teď v té finální podobě je spousta věcí jinak a liší se v tom, že jsme je přeskládali.
PP: Chtěla jsem psát chronologicky, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem třeba v jedné části měla trochu blok, tak jsem přeskočila jinam, a pak se znovu vrátila… Ale víceméně jsem se snažila psát chronologicky. A věděla jsem, jak všechno dopadne. Znala jsem začátek a konec a prostě jsem tak nějak strukturovala prostředek.
AB: George R. R. Martin, protože má dokonalou psychologii postav – sice se to občas ztrácí v tom množství a chudém ději, ale tak to mu měli seškrtat (smích). Potom určitě Leigh Bardugo a jejích Šest vran, protože nic podobného tu doteď nebylo. A taky Scott Lynch, Lži Lamory Lockeho je podobné jako Šest vran, ale pro dospělé. A z českých autorů určitě Pavel Renčín, který mě svou Městskou trilogií úplně uhranul. Mám ráda i Marissu Meyer a její volný živý styl vyprávění.
KŠ: Chtěla bych umět vyprávět a psát s takovou lehkostí, jako Murakami. Ale současně vím, že jeho styl vychází z prostředí, ve kterém žije, a z doby, kterou zažil. Je mi jasné, že toho já nikdy nedocílím, nikdy nebudu psát jako on, ale obdivuju jeho styl vyprávění a s každou další knížkou mě překvapuje a mám ho ráda.
PP: Asi celkově všichni autoři, jejichž knihy mi něco daly. Ti spisovatelé, kteří mě přinutili nad knihou přemýšlet ve volném čase a něco ve mně při čtení vzbudili. Třeba Rick Riordan, J. K. Rowlingová…
A na závěr vám můžeme i odtajnit téma příštího ročníku Hvězdy inkoustu – jedná se o slovanskou mytologii! Pokud nosíte v hlavě nějaký příběh, je nejvyšší čas ho sepsat a rukopis poslat do Fragmentu. Třeba budete mít štěstí a vaši knihu vyhlásí na HumbookStage 2020 jako vítěznou. Veškeré info najdete na webu Fragmentu
Brigid tipuje, že je Trnitá kletba romance s upírem a Neal zase, že je Léto mezi řádky o mořské nestvůře 😂 Autoři se téhle výzvy zhostili na jedničku a my se jim klaníme 😊
Láska je prostě všudypřítomná, ať už se postavy v knize snaží zachránit svět, přežít střední školu nebo přežít mezi vílami. A kde je láska, tam jsou polibky. V tomhle článku jsme pro vás vybrali další oblíbené líbací scény, které prostě nemůžete minout. Před čtením vás varujeme, že si můžete v článku vyzradit zápletku nebo její část. Tak pozor […]
Zajímá vás, co inspirovalo při psaní Balady mrtvého světa Alžbětu Bílkovou? Tak čtěte dál. O tři zákulisní informace se totiž podělila v dnešním díle #autorskéinspirace. 1. ukázka Většina rodin tu vzývala Předky, podobně jako mnoho dalších jižních osad blízko Zlomu, Aegir byl však seveřan. Jeho lid chránila zvěř, ryby a ptactvo a dle zvířecích vlastností […]
