Sally Green: Nikdy své příběhy neplánuji

Sally Green žije v Cheshire v Anglii a za svůj život vystřídala spoustu povolání. V roce 2010 zrovna pracovala jako účetní a ve volném čase napsala svou první knihu, která jí kompletně změnila život. Má ráda knihy, přírodu a snaží se nepít tolik kávy. CooBoo jí právě vydalo první díl fantasy série Zloději dýmu, tak jsme se jí ozvali, jestli by nám neposkytla rozhovor. Tady je.

Jaké scény píšeš nejraději?

Myslím si, že jsem nejsebevědomější, když píšu trochu bláznivé konverzace nebo ostřejší výměny názorů. Baví mě, když přijdu na nějaký vtip – a ano, to pak sedím u stolu úplně sama a hihňám se nad vlastními vtipy. Ve Zlodějích dýmu byly legrační scény mezi Tash a Gravellem, protože mezi nimi docházelo ke skvělé výměně názorů a věděla jsem, že fungují, už když jsem je psala. Neznamená to, že na poprvé to bylo snadné, ani že fungovaly hned od začátku – všechny scény potřebují úpravu a zdokonalování.

Akční scény se mi píší nejhůře – a v mých knihách je jich dost. Je neuvěřitelně složité správně předat a zobrazit pohyb, rychlost, nebezpečí a bolest. Tyto sledy událostí vždy vyžadují hodně úprav tak, aby fungovaly. Málokdy si to užívám a myslím si, že je to kvůli tomu, jak moc kritická jsem ke své vlastní práci. Tyto scény zaberou hodně času a úsilí, aby fungovaly.

Kdo je tvým nejoblíbenějším vypravěčem ve Zlodějích dýmu a proč?

Chceš po mně, abych si vybrala své nejoblíbenější dítě, což je nemožné. Nicméně, můžu říct, že pro mě je klíčovou postavou ve Zlodějích dýmu Catherine. Její příběh pohání všechny ostatní a je to její pozice ženy snažící se prosadit a poznat samu sebe, která mě zajímá ze všech nejvíc. I přesto byly její kapitoly těmi nejnáročnějšími k napsání, protože jsou nejkomplikovanější a nejvíce politické. Kdykoliv jsem dokončila Catherininu kapitolu a začala jsem psát Tashinu nebo Edyonovu, cítila jsem velkou úlevu, protože jejich psaní bylo snazší a zábavnější.

Ve Zlodějích dýmu se každý národ chová k ženám odlišně, je za tím nějaký příběh?

Zajímám se o to, jak se různé společnosti chovají k ženám a že ženy zápasí i v údajně liberálnějších kulturách. Catherine má jako princezna určité bohatství, vzdělání a pozici, ale i tak je s ní stále v její domovské zemi Brigantu jednáno jako s objektem. V liberální zemi Pitorii si uvědomí, že si může získat lidi na svou stranu jako taková „princezna lidu“, přestože tato popularita může zmizet stejně rychle, jako se objevila (mnohem více takových témat se dočkáte v druhém díle).

Existuje nějaký konkrétní důvod pro to, že je fialová barva tak přítomná v Zlodějích dýmu?

Chtěla jsem barvu, která bude silná a tajemná. Může být barva silná a tajemná? Sama si tím nejsem tak jistá, ale vypadá to, že fialová funguje.

Jak tě napadl dým démonů?

Nejsem si přesně jistá, ale myslím si, že jako u hodně z mých nápadů, jsem prostě jenom začala psát (nikdy své příběhy neplánuji). Psala jsem úvod do scény, kde Tasha a Gravell loví, lapí a zabijí démona. Začala jsem s vágním nápadem, že dostanou odměnu za démoní tělo. Popisovala jsem démona a něco uvnitř mě mne přimělo si představit, že nebudou mít krev – ale musela jsem vymyslet, co budou mít místo krve. Když by se uvnitř nacházel kouř, tak by se mohl sbírat a prodávat jako droga. Ihned jsem si uvědomila, že se mi tím nabízí spoustu možností v příběhu – dovedla jsem si představit, že to bude velmi pochybný, ale lukrativní obchod, s kouřovými doupaty a soupeřicími drogovými gangy. Jak jsem psala, tak jsem si uvědomila důležitost kouře a rozvinula celý nápad, že tam budou dva rozdílné druhy a že fialový kouř bude mít obrovskou sílu. Nezačala jsem s nápadem, že kouř bude klíčovou součástí příběhu a název knihy jsem vymyslela až poté, co jsem celou knihu dopsala.

Nakreslila sis mapu různých zemí ve Zlodějích dýmu při tom, co jsi je psala, nebo byla udělána později podle popisků v knize?

Dříve, než jsem nakreslila hrubý návrh mapy na papír, jsem sepsala první verzi knihy. Bylo to pro mě dost užitečné, a jak jsem pracovala s dalšími verzemi rukopisu, tak jsem se musela ujistit, že všechno sedí, co se týče vzdáleností a času při cestování. Miluji mapy a je vzrušující vidět svět, který jsem vytvořila, takhle zobrazený. Ale není to moje práce, jeden z umělců mého nakladatelství proměnil můj hrubý návrh na něco, na co se hezky dívá.

Na jaké potíže jsi narazila během psaní?

Těch bylo!

Zloději dýmu byli tou nejkomplikovanější knihou, kterou jsem napsala – má pět postav a každá z nich vypráví svůj příběh. Takže jsem potřebovala, aby jejich hlasy byly odlišné a musela jsem zařídit, aby každý jednotlivý příběh fungoval zvlášť, ale zároveň aby do sebe zapadaly jak tematicky, náladou, akcí i klidnými pasážemi, vtipem a dramatem. Občas se mi chtělo brečet a jindy zase křičet. Pár kapitol jsem napsala z úhlu pohledu jedné postavy, a pak je musela přepsat na jiný úhel pohledu. Bylo to jako skládání té nejsložitější 3D skládačky uvnitř mé hlavy. To už nikdy neudělám!

Prosím, jestli jste spisovatelé, nepokoušejte se o to – zblázníte se z toho!

Jestli Zloději dýmu budou zfilmováni, koho bys ráda viděla v hlavních rolích?

Neznám žádné mladé herce – vím jenom to, že Ambrose je tím nejpohlednějším mužem světa a při jeho psaní jsem vycházela z mladého Brada Pitta s dlouhými vlasy (takové jaké měl v Legendě o vášni).

Kdybys mohla navštívit kterýkoliv fiktivní svět, který by to byl?

Abych byla upřímná, tak fantasy světy jsou doopravdy děsivé a s ženami se tam často špatně zachází, takže si vážně nejsem jistá, že bych některý chtěla navštívit. Ale hrozně ráda bych byla tak statečná jako Catherine nebo Tash a žila na okamžik jejich životy – pak se vrátila domů a užila si relaxační koupel a zotavila se.

Psala jsi už jako dítě, nebo ses do psaní zamilovala až později?

Ne, až do roku 2010, kdy mi bylo 39 let, jsem nenapsala ani čárku. Skvělá věc na psaní je ta, že s ním můžete začít v jakémkoliv věku. Sama jsem ale musela být starší, mít životní zkušenosti a věřit sama sobě. Vlastně je to ještě víc v tom, že jsem musela dospět do té fáze v mém životě, kdy jsem věděla, že zvládnu kritiku ostatních, když by se jim nelíbilo, jak píšu. Také jsem chtěla najít způsob, jak se vyjádřit.

Q&A

1. Ananas na pizze? Na pizzu patří ančovičky, ananas patří na prosluněnou pláž.
2. Co je tvé guilty pleasure? Nemíchám vinu s potěšením. Dopřávám si jednoduchá potěšení od vstávání pozdě po občasnou skleničku šampaňského.
3. Kdybys mohla mít jednu superschopnost, jakou by sis vybrala? Schopnost změnit svůj vzhled během okamžiku.
4. S jakou fiktivní postavou bys pravděpodobně randila na střední škole? Chtěla bych chodit s Čtyřkou z Divergence.
5. Řekni tajemství Nikdy
6. Největším knižním padouchem je… Heathcliff z Na Větrné hůrce
7. Jakou písničku teď nejvíc posloucháš? Human od Rag’n’Bone Man. Jeho hlas je skvělý.
8. Jaká by byla tvá strategie přežití při zombie apokalypse? Zabij je dřív, než oni zabijí tebe.
9. Jaká je tvoje nejoblíbenější knížka na celém světě? Je nemožné říct jen jednu, mám hodně oblíbenců, ale Na Větrné hůrce je pravděpodobně tou, které si nejvíce vážím, protože je napsána ženou a zasazena na sever Anglie. A je tam Heathcliff.
10. Jakou jednu divnou věc víš o Praze? Není to úplně divné, ale cesta ode mě z domu do Prahy trvá sedmnáct hodin.