Prázdný sál obývali duchové knih. Jejich vůně už dávno vyprchala, ale i po letech se mezi holými zdmi šepotavě rozléhala ozvěna jejich příběhů.
A jakkoli krásný a „parádní“ ten první polibek byl, museli jsme ho osmnáctkrát zopakovat. Osmnáctkrát.
Je mi to líto. Taková příhodná, prázdná fráze. Ani za mák nevystihovala, co si musely prožít. Čtyři slova, která druhé chránila před bolestí.
Jejich láska ji chtěla opravit a odmítala přijmout, že není rozbitá.
Napsat komentář