Prázdný sál obývali duchové knih. Jejich vůně už dávno vyprchala, ale i po letech se mezi holými zdmi šepotavě rozléhala ozvěna jejich příběhů.
„… ti, kteří se nebojí plamene, se spálí. ti, kteří se nebojí čepele, vykrvácí. a ti, kteří se nebojí hrobu…“
„… SI MŮŽOU DĚLAT, CO CHTĚJÍ…“
Já bych dala fakt nevím co za to, abych se mohla někde schoulit do klubíčka a trochu se vykoupat ve vlastní sebelítosti. Tedy hned potom, co bych si pořádně nafackovala.
Přečti si mě.
Ne, kniho. Teď nemůžu. Musím pracovat.
Já vím, že se do mě chceš pustit.
Napsat komentář