3 x inspirace Jakuba Petra Kose

V dnešní #autorskéinspiraci se můžete podívat do zákulisí vzniku knihy Archanděl – Krvavá křídla od Jakuba Petra Kose. Dozvíte se například, proč musí mít Archaea své vlastní světové strany, a ne strany, jak je známe z našeho světa.

Kapitola 4. (Domov bestie), strana 65

Andělé tvrdili, že Velká Aurora má šest hlavních barev, z nichž každá září v jiné části celku. Právě po nich také pojmenovali světové strany. Ceni, iora, ira, lia, zat a olpeni nejsou ve staré nebeštině nic jiného než názvy barev – zelená, modrá, bílá, žlutá, zlatá a červená. Nikdo mi nemůže vyčítat, že jsem v tomto skeptický, jednak protože Aurora má barev mnohem víc, jednak proto, že onen počet se až podezřele shoduje s počtem andělských letek. Nebyla by to jediná „náhoda“, která andělům hrála do karet.

Občas nad něčím strávíte hrozně moc času, myslíte si, že už vás nic nepřekvapí, a pak se na to podívá někdo jiný a vidí v tom něco, co jste vy prostě neviděli. Třeba fakt, že svět, kde slunce nikdy nezapadá, nemůže mít přece světové strany založené na putování slunce po obloze! Archaea má tedy své vlastní světové strany, stejně tak jako vlastní roční období, kterých je pět, každé o 73 dnech. Nemusíte se bát, pro přehlednost je v knize samozřejmě růžice, aby drahý čtenář věděl, kam že se to vlastně naši hrdinové vydávají.

Kapitola 6. (Pravda), strana 132 a 133

Azorius. Vznášel se nad nimi v doprovodu dalších jedenácti členů Rady. Jeho ohnivzdorný kabát se vzdouval s každým máchnutím křídel. Vzduch kolem něj houstl a téměř doslova hořel. Archandělé, kteří se nacházeli nejblíže tomuto epicentru, s výjimkou Lianny, která vypadala perfektně jako vždy, měli obličeje lesklé potem.

(…)

„No tak, dráčku,“ pobízel ho dál Azorius, „přece tu nebudeme jen tak čekat a nic nedělat.“ Pousmál se a horní polovinu obličeje mu pohltily plameny. „Bojíš se mě?“

Azorius byl inspirovaný archandělem Michaelem – je, řekněme, pokroucenou verzí, místo meče mu hoří křídla, někdy i všechno ostatní. Byl taky jednou z prvních vymyšlených postav (spolu s ostatními cherubíny), původně měl být válečný hrdina milovaný lidem, který onen slavný post serafína neustále odmítá. To je samozřejmě na míle daleko od postavy, kterou se nakonec stal a myslím, že to bylo dobré rozhodnutí.

Kapitola 7. (Filozofie duhového draka), strana 141

Z nebe padající hrubě opracované diamanty svištěly dolů a tříštily se o povrch jizvami zhyzděné krajiny. Na obloze barvy rubínu spolu bojovali dva draci. Jejich křídla byla tak obrovská, že nemít zcela průhledné blány, Baendictiel by oblohu vůbec neviděla. Zdálo se, že to dešti nijak nebrání.

„Bál jsem se, že se už neukážeš,“ ozval se v její hlavě hlas. Znala ho. Už jej slyšela. Vzpomínky na minulý sen náhle vystupovaly z hlubin jejího podvědomí.

Dráček se nacházel v téměř stejné poloze, v jaké ho zanechala, tentokrát se ale rozhodl postavit a jít jí naproti. Nejprve se řádně protáhl, několikrát dlouze zívl, a teprve potom zatnul svaly na nohou a přinutil své ladné, štíhlé tělo k pohybu. Drápy mu cinkaly o diamant pod nimi. Čas od času do něj jen tak pro zábavu udělal rýhu.

Psát tyhle sny mě neskutečně bavilo. Vždycky mě fascinovaly surrealistické obrazy a scény jako tahle mi dovolily „psát obrazy“, představit si něco absurdního a zároveň esteticky příjemného a napsat to. Tím, že se člověk oprostí od limitů skutečného světa, získá příležitost dělat si co chce. Myslím, že by si každý měl jednou za čas nějakou tu snovou scénu napsat – je to velmi terapeutické.

předchozí
další
Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.