3 x inspirace Michaely Dopitové

Čím vším se nechala Michaela Dopitová inspirovat při psaní její nové contemporary knihy Křídla vážky z prostředí poblíž Oloumouce? O tom se rozepsala v dnešním díle #autorskéinspirace.

Kapitola 7, strana 113

 „Není tu něco, čím bych to mohla trochu zředit?“ brouknu polohlasně směrem k Seidlovi. Tohle samotné opravdu nedám.

Tadeáš ochotně kývne a otevře lednici. „Vil tu má akorát tyhle pomerančový Relaxy.“ Podá mi skleněnou láhev s džusem a pomůže mi ji otevřít.

„Hele, Eleno, dáš mi svůj vršek?“ zeptá se mě zničehonic Jakub.

Otočím se na něj a překvapeně zamrkám. Dělá si ze mě srandu? To přece nemůže myslet vážně. Pohlédnu na Seidla, ale tváří se naprosto normálně, ani náznakem nedá najevo, že by ho Jakubova otázka jakkoliv pohoršila.

„Co prosím?“

„Jestli mi dáš svůj vršek. Já je totiž sbírám.“

Málem mi zaskočí. Takovou zvrácenost bych tipovala spíš na Tadeáše nebo Vila, rozhodně ne na Jakuba. Nechápu, jak se mě na to vůbec dokáže opovážit zeptat, navíc s tak klidným výrazem. V obranné reakci si přitáhnu ruce k tělu. Nevím, jak ho to vůbec mohlo napadnout, ale moji podprsenku rozhodně nedostane. „To jsi vážně takový prase?“

Tentokrát je to on, kdo na mě zůstane zaskočeně zírat. Tváře mu naberou červeň. Začne mumlat něco o tom, že je oplachuje, ale vůbec mu nerozumím.

Tadeáš se začne smát. Přeskakuju pohledem z jednoho na druhého. Co je to krucinál s nimi? Má to být vtip? Copak se na mě domluvili?

„Chce jen tvoje víčko, Eleno,“ vysvětlí mi Tadeáš vzniklé nedorozumění a stále se u toho zalyká smíchy. „Prej jsi vážně takový prase, já umřu.“

Jakub není jediný, kdo je teď rudý až na krku. Podám mu víčko od Relaxu a raději se pořádně napiju. Měla bych si pořídit nějaký slovník moravských slov, tohle byl tentokrát opravdu trapas.

Vyrostla jsem na Moravě. Když jsem si našla kamarády z Prahy, překvapilo mě, že spousta slov, která běžně používám, jsou moravská a Pražáci je buď vůbec neznají, anebo používají v jiném kontextu. Tato scéna, stejně jako ta s čočkou a chlebem, kterou jste už možná zaznamenali na sociálních sítích, je inspirovaná skutečným rozhovorem. Akorát jsem to byla já, kdo se dožadoval podání vršku a borec Pražák na mě zíral, k čemu že chci jeho tričko.

Kapitola 13, strana 207

Otevře dveře a dá mi v nich přednost. Tadeášův pokoj je jen o něco menší než můj, se skromným zařízením, jemuž dominuje velká dubová knihovna.

„Páni,“ uteče mi a musím si ji okamžitě jít prohlédnout blíž. Překvapí mě pečlivé řazení podle abecedy, které trochu kontrastuje se zbytkem pokoje, v němž panuje spíš typicky klučičí nepořádek. Je tu všechno. Od Austenové, Hemingwaye a Kafky, přes Orwela, Shakespeara a Zolu. Všimnu si, že Pýcha a předsudek mu chybí. Patrně si nový výtisk nepořídil, poté, co mi ten svůj věnoval k Vánocům.

Zapáleně sáhnu po Posledním dni odsouzence od Victora Huga. „Tuhle neznám.“

„Klidně si ju puč, je skvělá.“

Omlouvám se všem, komu naše moravské „ju“ trhá uši. Ale o tom jsem mluvit nechtěla. První draft Křídel jsem dopsala skoro před sedmi lety, tedy v době kdy jsem sama maturovala a měla plnou hlavu povinné četby. To se nějak samo promítlo do Elenina a Tadeášova společného koníčku. Nikoho asi nepřekvapí, že Pýcha a předsudek je z klasiky i moje oblíbená kniha.

Kapitola 8, strana 128

Stačila minuta rozhovoru s ním, aby se mi vzteky zvedl adrenalin tak, že se mi podaří skočit dvojitý axel, ani nevím jak. Když se o to pokouším znovu, pokaždé skončím na zemi. Brzy se proto na to vykašlu a jen si užívám hudbu a volnost pohybu. Skoro jsem zapomněla, jak moc mi tohle chybělo.

Při doskočení dalšího ToeLoopu vrazím do těla, které se nečekaně objeví za mnou.

„Pardon,“ zamumlám a hodlám zase co nejrychleji odjet, když mimoděk zvednu oči. „To jsi ty?!“ osopím se na Tadeáše. „Co tady děláš?!“

„Znáš to, když nejde hora k Mohamedovi…“

„Jak jsi věděl, že jsem tady? Ty mě sleduješ?!“

„To víš, že jo,“ zašklebí se dotčeně. „Když jsme telefonovali, slyšel jsem někoho v pozadí mluvit o bruslení a ledu a v tomhle zapadákově žádný jiný kluziště nenajdeš. Zas si tolik nefandi, princezno.“

To, že se příběh odehrává nedaleko Olomouce, kde žiju od narození, bohatě stačí k tomu, aby se mě lidé vyptávali, jestli je kniha napsaná podle skutečných událostí. Není. Předvídala jsem to, a proto, když jsem Eleně vymýšlela další koníček, jsem chtěla něco, v čem jsem sama naprosto levá a doufala, že díky tomu ostatní snáz pochopí, že je to celé fikce. Když se moje sestra vdávala, obřad se konal uprostřed ledu na zimním stadionu, kde se se švagrem poznali. Ženich s nevěstou a svědci (tedy i já) měli přijet na bruslích. Já na nich ale do té doby nikdy nestála. Když jsem si samu sebe představila, jak v šatech s elegancí malého hrocha jedu k oltáři, velmi razantně jsem to odmítla. Nevím, proč jsem si myslela, že bude lepší šourat se tam opatrnými pidi krůčky na patnácticentimetrových jehlách, zatímco mě druhý svědek pevně držel a velmi se bavil. Já a brusle ale prostě nejsme kamarádi, a proto se také Eleniným koníčkem stalo krasobruslení.