„Jeleno, málem jsi mě připravila o rozum. Dostala jsi mě do obrovských potíží a dvakrát od té doby, kdy jsem tě poznal, jsem zvažoval, zda nebude lepší tě zabít,“ polechtal mě Valekův dech na uchu. V zádech mi začalo mravenčit. „Ale dostala ses mi pod kůži, přešla do krve a ukradla mi srdce.“
„To zní spíš jako popis jedu než osoby,“ vysoukala jsem ze sebe. Jeho vyznání mě šokovalo i potěšilo.
„Přesně tak.“
Kniha za knihou, stránky, slova, ve vzduchu vůně papíru a prachu, a mně bylo v tu ránu jasné, že se do tohoto místa zamiluju.
Nejsi celý svět, ale jsi všechno, co dělá svět dobrým. Bez tebe by sice můj život dál neexistoval, ale na nic víc by se nezmohl.
Staří Slované věřili, že každý člověk má svou hvězdu, která je jeho strážkyní.
Napsat komentář