7 nejlepších polibků v knihách (fantasy speciál)

Venku je chladno a zima, a tak jsme se rozhodly, že vám trochu rozzáříme den. Ano, máme pro vás další polibkový speciál! Podívejte se na sedm fantastických polibků z našich oblíbených fantasy knih.

Už to znáte, uvnitř na vás čekají spoilery, tak pozor na to.

Laskavý jed
Aneb když máte pocit, že jste (jeho) všechno

První polibek nebylo tak těžké ignorovat. Dalo se předstírat, že o nic nešlo: letmý dotek něčích rtů, přátelský a krátký. Při druhém je situace jiná. Kasta je odvážnější, vplete mi prsty do vlasů, přitáhne si mě k sobě blíž. A přesto jsou všechny jeho pohyby opatrné a tiché, protkané tou jeho nesnesitelnou nejistotou, která je v tak silném rozporu s jeho běžným jednáním, až mě napadá, jestli jsem se neocitla v jakémsi prapodivném snu.

Potom mi jemně pootevře rty a já se začínám propadat do hlubin.

Protože on mě samozřejmě nelíbá, jako by o nic nešlo. Líbá mě stejně, jako se na mě díval, když jsem se měla stát jeho Pobočnicí. Jako bych byla všechno, ne, jako bych byla víc. A když cítím, jak se mi v útrobách rozlévá teplo stejně jako tenkrát v paláci, dostanu strach, že vlastně nic nepředstírám. Kasta mě hladí dlaněmi po zádech a drží mě za boky. Ten Kasta, kterému bylo od začátku jedno, že jsem obyčejná Našeptávačka. Který ví, jaké to je, když vás soudí kvůli něčemu, čeho se vám nedostává. Který se právě proto bojí, jak se k němu ostatní zachovají.

Prázdné sliby
Aneb když je lepší nic neříkat, protože polibky toho stejně řeknou více

Má na mysli to, co k němu cítím? Nebo tuší, že se o půlnoci vydám do jiné říše, že vsadím všechno na mizivou šanci, že se mi podaří najít svoji sestru? „Sebastiane, jsi můj nejlepší ka…“

Než to slovo stihnu doříct, skloní hlavu. Jeho hebké rty se dotknou těch mých a já zalapám po dechu. Proudí mnou elektřina, probouzí mě, jiskří mezi námi, až mám pocit, že by tenhle polibek mohl rozzářit celý Fairscape, celou Eloru.

Když mi jazykem přejede přes rty a vklouzne mi s ním do pusy, polibek mu horlivě opětuju každou částí svého já. Vším, co jsem. Z toho polibku cítím jeho obavy a přemýšlím, jestli on cítí můj strach. Musím sestru zachránit, ale nechci umřít. A taky ho nechci ztratit.

Moje pocity jsou jedna popletená změť a to, že mě líbá, jako by je ještě zesilovalo. Když se odtáhne, motá se mi hlava, jako kdybych ztratila pevnou půdu pod nohama. Do Sebastiana se zamilovávám už dva roky a celou tu dobu jsem si myslela, že moje pocity neopětuje. A teď, když už ho možná nikdy neuvidím, se dozvím, že ano. Osud si se mnou zahrává.

„Počkej na mě,“ pošeptá mi. Nepočkám. Nemůžu. A cítím se provinile, protože mě ta slova stejně těší. Nemůžu dopustit, aby mě moje city k Sebastianovi rozptylovaly. Záleží jen na tom, abych se dostala k Jas.

Opačno
Aneb když je polibek takový, že vymaže všechny ostatní z paměti

Navzdory slunci jí po páteři přejel chlad. Její tělo toužilo překlenout vzdálenost mezi nimi a nutilo ji posunout se blíž. Poddala se tomu ve stejné chvíli jako Eliot, jejich rty se setkaly na půl cesty, její prsty se dotkly jeho krku a zapletly se mu do vlasů. On si ji zoufale tiskl blíž, dokud spolu jejich těla nesplývala a jejich polibek se prohloubil, zatímco každičký nerv v Ilsině těle zpíval.

Nebyl to Ilsin první polibek. Zažila už pár nemotorných otlapkávání, které ji nutily ptát se, proč z toho všichni dělají takovou vědu. Líbat Eliota bylo ale jako by někdo odpověděl na její volání v temnotě. Polykala jeho dech, jako by to byl vzduch, který měla vždycky dýchat. Jeho prsty se dotýkaly jeho zátylku tak, že jí na zádech mrazilo a ztrácela kontrolu nad svaly.

Mýtonoši
Aneb když je někdo gentleman. Tak trochu

„Dámy v nesnázích v tobě probouzejí hrdinu?“

Stačí vášeň v jeho hlase, síla zatajeného dechu, a celým tělem mi projede vlna třasu. „Ty pro mě nejsi žádná dáma v nesnázích, Bree. Jsi bojovnice. Silná a krásná a úžasná a statečná.“ Přitiskne mi čelo na čelo, zavře oči a zhluboka, roztřeseně se nadechne. „A fakt bych ti moc rád dal pusu.“

„Och,“ hlesnu a okamžitě lituju toho, že jsem neřekla něco víc. Cokoli.

Tiše se uchechtne a já už teď ucítím na rtech z těsné blízkosti jeho čistý, mentolový dech. „Och ne, nebo och ano?“ Oddálí se, naše pohledy se setkají a ve žhnoucí hloubce jeho očí zahlédnu záblesk zalíbení a ještě cosi dalšího. Z toho čehosi mnou projede výboj elektřiny.

„To dru…“ Zvedne mi bradu a přitiskne svoje hřejivé, měkké rty na moje.

Četla jsem o líbání v knížkách, viděla ho ve filmech, během přespávaček šeptem sdělovala Alici svoje tajná přání z horní postele palandy. Čekala jsem, že bude ten polibek příjemný, ale trochu nemotorný.

Nečekala jsem, že se jemné doteky Nickových rtů zintenzivní, budou stále naléhavější – a že mě úplně rozpálí.

Z krve a popela
Aneb když polibek chutná jako zakázané ovoce (nebo spíš likér)

Sklonil hlavu a já jsem na rtech ucítila jeho horký dech. Tělo se mi zachvělo očekáváním, ale zároveň se mi žaludek sevřel nejistotou. Na bitvu těch dvou pocitů ale nebyl čas. Hawke se otočil a vyrazil vpřed se stejnou kočičí ladností, jakou jsem u něho viděla už dřív. Než jsem se párkrát roztřeseně nadechla, položil mě na postel. Silně, ale opatrně, jako by si byl vědom své síly. Lehl si na mě. Ruce položil na postel za mou hlavu a svou vahou mě zatlačil do postele. Pak přitiskl ústa k mým rtům.

Hawke mě políbil.

Nebylo to sladké ani jemné, jak jsem si představovala. Bylo to tvrdé a ochromující a žádostivé, a když jsem se ostře nadechla, využil toho a polibek ještě prohloubil. Když se jazykem dotkl toho mého, polekala jsem se. Zmocnila se mě nejen panika, ale zároveň i něco jiného, něco mnohem silnějšího – rozkoš, jakou jsem dosud nezažila. Chutnal po zlatém likéru, který jsem jednou tajně olízla. Ten dotek jeho jazyka jsem cítila v každé části svého těla. Projevilo se to chvěním po celé kůži, nevysvětlitelnou tíhou na hrudi, tím vířícím, svírajícím pocitem v břiše a ještě níž, kde mi náhle začala pulzovat krev mezi nohama. Zachvěla jsem se a zaryla mu prsty do masa. Najednou mě mrzelo, že mám rukavice, protože jsem se chtěla dotýkat jeho kůže, i když jsem pochybovala, že bych se v tomto stavu dokázala soustředit na jeho pocity.

Vláda vlků
Aneb když si můžete dělat, co se vám zachce a vám se chce líbat

„Když nedokážu být královna, najdeš nějakou cestu, jak tuhle bitvu vyhrát a zachránit Ravku. Vybuduješ útočiště pro mé lidi. Budeš bojovat a krvácet a trousit hrozné vtipy, dokud neuděláš všechno, co jsi slíbil. Myslím, že proto tě miluju.“

Prudce otevřel oči a obličej se mu rozsvítil neobvyklým úsměvem. „U všech svatých, řekni to znova.“

„Neřeknu.“

„Musíš.“

„Jsem královna. Nemusím nic, než co se mi zachce.“

„A zachtělo by se ti mě políbit, prosím?“

Zachtělo. A tak to udělala, přitáhla si ho k sobě, cítila strniště na jeho tváři, jemnou kadeř vlasů za uchem, a konečně, po všech těch dlouhých dnech toužení, ta jeho vtipná, úžasná, dokonalá ústa. Rozhostilo se ticho. Opustily ji strachy a starosti a všechno ostatní, zůstal jenom horký tlak jeho rtů.

Když se od sebe odlepili, opřel si čelo o její.

„Uvědomuješ si, že jsi právě řekla, že jsi královna? To znamená, že souhlasíš.“

„Já tě vážně zabiju.“

„Jenom pokud mě ještě předtím políbíš.“

Vyhověla mu.

Bohové a monstra
Aneb když ji milujete se vším všudy… i s pořádně huňatým knírkem

„Miluju tě, Reide. Neříkám to dost často.“

Zamrkal jsem. Z vřelosti jejích slov se mi v hrudníku udělalo teplo, které prostupovalo celým tělem až do konečků prstů. „Taky tě miluju, Lou. Vždycky jsem tě miloval.“

Z legrace si odfrkla. „To teda nemiloval.“

„Ale miloval.“

„Nemiloval jsi mě, když jsem do tebe vrazila v Panově…“

„Rozhodně miloval,“ zaprotestoval jsem a zvedl obočí. „Miloval jsem ten odporný oblek i ten příšerný knírek…“

„No dovol.“ V předstíraném pobouření se zaklonila. „Můj knírek byl naprosto skvostný.“

„To jo. Měla bys ho nosit častěji.“

„Nepokoušej mě.“

Naklonil jsem se blíž a otřel se nosem o její. Šeptal jsem jí teď na rty. „A proč ne?“

V očích se jí rošťácky zablesklo a nohama mě objala kolem pasu, takže nás oba málem utopila. Bylo mi to úplně jedno. „Tys mě ale hrozně zkazil, chassíku.“ Po posledním polibku, který byl k zešílení pomalý a vášnivý, se ode mě odtáhla a cvrnkla mě do nosu. „Vezmu si ten knírek pozdějc jen pro tebe. Teď bychom ale měli…“

předchozí
další
Markéta alias Mlovesreading

Čtu hodně. Kdekoliv, kdykoliv. Ať už jedu dvě zastávky tramvají, nebo třeba jenom čekám ve frontě. Pokud je tam romantika, nezáleží mi na žánru a nesnáším smutné konce. Miluju krásné…

více
Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.