7 nejlepších citátů z Kronik prachu

Animant nezajímá svět šatů, plesů a pozlátka. Ona miluje knihy a příběhy, takže po nabídce pracovat měsíc v univerzitní knihovně v Londýně skočí všemi deseti.
V obklopení tolika knihami se však jen těžko dokáže soustředit na své pracovní povinnosti. Její už tak rozptýlenou pozornost narušuje i vrchní knihovník – nejprotivnější muž na světě, se kterým není lehké vyjít. Přesto v ní začne probouzet city, které předtím neznala…

Police v knihovnách jsou plné prachu, ale i úžasných příběhů, které stojí za to číst. Jako třeba Kroniky prachu.

Buďme upřímní. Ženám se sice říká slabé pohlaví, ale jsou zkázou každého muže. Ať už chce, nebo nechce.

Kéž by byl život jen kniha, pomyslela jsem si, vyšla na ochoz a prsty klouzala po kožených hřbetech knih. Knížku může člověk otevřít jednoduše na poslední stránce a podívat se, jak to skončí – jestli se všechno zhroutí, nebo se to přece jen nakonec spraví. Co bych jen dala za to, abych znala konec svého příběhu.

Někdy nestačí o něčem jen číst.

A přitom bych místo toho mohla sedět doma ve svém starém křesle a zabývat se myšlenkami brilantních myslitelů. Mé životní lásky se mnou přece už jsou a já si užívám každého okamžiku s nimi. Po jejich boku řeším kriminální případy pomocí techniky porovnávání otisků prstů. Ty jsou totiž u každého člověka tak jedinečné jako sněhové vločky. Dobývám města tak, že postavím dřevěného koně a schovám se v jeho útrobách. Sleduju literární diskurzy a historická převyprávění, studuju člověka, jeho mysl i duši. Absolvovala jsem cestu kolem světa za osmdesát dní, naučila se, jak se staví letadla, složila melodii, vyvolala válku.

Nejradši bych se opět schoulila do jeho opotřebovaných pér, rozevřela knihu, kterou jsem předtím začala číst, a jednoduše zapomněla, že existuje nějaký svět společenských dýchánků a sňatkuchtivých matek.

Kniha za knihou, stránky, slova, ve vzduchu vůně papíru a prachu, a mně bylo v tu ránu jasné, že se do tohoto místa zamiluju.

A ať jsem dělala cokoli, domlouvala si, snažila se něčím rozptýlit, stále znovu jsem ho viděla před očima. Jak mě opovržlivě sleduje přes okraj svých brýlí. Jak tancuje čtverylku úplně naopak a směje se tomu. Jak se vedle mě opírá o polici s knihami, s oním zvláštním pohledem v očích, který mi zvyšuje tep, a jak mi říká, že jsou na světě určitě ještě stovky idiotů, kteří se do mě zamilují. Ale proč nemůže být jedním z těchhle idiotů on?

předchozí
další
Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *