7 nej polibků v knihách

Polibky… Jedna z těch nejočekávanějších částí každé knihy. Moment, kdy se naše oblíbené postavy konečně sblíží je (ve většině případů) prostě magický. I když… až si přečtete celý článek, zjistíte, že ve většině případů ta magická část přichází až později. Některé polibky nejsou vůbec romantické, některé nejsou takové, jaké jsme čekali. Dost často se stává, že na některé polibky čekáme dlouho (fakt dlouho), ale o to uspokojivější nakonec pak jsou.

První polibky nejsou vždy to, co čekáme a to krásnější je sledovat to, jakým směrem se v průběhu knihy vyvinou.

Pozor na spoilery v článku!

Zlodějský tanec
Aneb důkaz, že nemá smysl odolávat přitažlivosti

Jase polkl, obličej jen pár centimetrů od mého. Uplynuly dlouhé tiché vteřiny. Jako by se celý svět a hvězdy a obloha stahovaly kolem nás, svíraly naše těla k sobě.

„Myslíš si…“ zašeptal konečně, „že by se tohle pořád dalo brát tak, že se prozatím snažíme zapomenout, jak moc se nemáme rádi?“

Mělce jsem se nadechla. Byly stovky věcí, které se na to daly odpovědět, ale já řekla jen: „Myslím, že jo.“

Naklonil hlavu ke straně, jeho obličej se přiblížil k mému a jeho rty se nepatrně otřely o moje, něžně, pomalu, dopřávaly mi čas, abych se odvrátila, ale to jsem neudělala. Nechtěla. Jeho ruka mi sklouzla za záda, přitiskl mé boky ke svým. Tělem mi procházely vlny horkosti, a pak se jeho rty přitiskly pořádně, jeho jazyk mi oddělil rty a bylo to tak hřejivé, sladké, něžné. Dech mu ztěžkl, paže se sevřely kolem mě, přitahoval si mě k sobě, horkost sálající z jeho dlaně do mého kříže byla jako žár rozpáleného kovu. Přejela jsem mu dlaněmi po lopatkách, jeho holá pokožka mě pálila do prstů, jeho svaly se napínaly, tvrdly. Hlava se mi točila, ale příjemně, točila se mi touhou ponořit se do toho šílenství. Chtěla jsem víc. Naše jazyky se něžně zkoumaly, setkávaly, hladily, a pak se Jase náhle odtáhl, jeho oči pátraly v mých, zkoumaly, ptaly se: Má přestat?

Ne, pomyslela jsem si. Ne, nepřestávej.

První opravdový polibek
Aneb když to není váš první polibek, ale všechny ostatní dokáže vymazat z vaší paměti

Už jsem měla dost přemýšlení a nechtěla jsem čekat, až si to rozebere on. Protože jsem věděla, že by to analyzoval a že by došel k nesprávnému závěru: že teď na to není ta pravá chvíle. Nadechla jsem se a přitiskla rty na jeho.

Možná by k tomu nesprávnému závěru nedošel, protože vůbec nezaváhal a začal mě líbat. Líbal mě, jako kdyby to nebylo prvně, kdy ho něco takového napadlo. A já jsem konečně dokázala pustit z hlavy všechno kromě přítomného okamžiku – jeho rukou, které jsem teď měla ve vlasech, jeho rtů přitisknutých na mé, svých rukou na jeho hrudi, jeho rozbušeného srdce. Moje zrychlilo taky a připravilo mě o dech.

Zasténal a odtáhl se. „Promiň. Promiň.“

„Prosím, neomlouvej se. Ne za tohle.“ Byl to ten nejskutečnější polibek, jaký jsem kdy zažila.

Pozorovatelka
Aneb když nezáleží na vašem postavení, ale na tom co cítíte

Torden, můj jediný nápadník, který neměl zdědit trůn, pro mě znamenal jasnou volbu už před tím, než jsem ho potkala.

Myslela jsem si, že nemám na výběr. Ale Torden si mě vybral. Řekl mi pravdu. Nabídl mi sám sebe. A to znamenalo všechno. Měnilo to všechno.

Vykrystalizovalo ve mně něco zářícího, v hrudi nebo v břiše, a já se pro jednou nebála udělat to, co jsem dělat chtěla. Vzala jsem Tordenovu novu tvař do dlaní, odhrnula mu vlasy z čela. Užaslýma očima se díval do mých jen okamžik předtím, než jsem se nahnula vpřed a políbila ho na rty.

Úsvit nad Bifrostem byl růžový a zamlžený, ale náš polibek byl jako hromy a blesky, spaloval mé tělo. A v tu chvíli jsem necítila ani ten nejmenší střípek strachu. Dovedla bych bojovat s Alessandrou, sešplhat po Yggdrasilu až dolů k pevnosti, připoutat se k přídi Pozorovatelky s napřaženýma rukama a vyzvat tmavé moře, aby mě porazilo.

Krutý princ
Aneb když se nenávist promění ve vášeň

Cardanovy kruté rty jsou překvapivě hebké a ještě dlouhou chvíli poté, co se naše rty spojí, zůstane nehybný jako socha. Oči má zavřené, jeho řasy mě šimrají na tváři. Rozklepu se, protože to na mě hluboce zapůsobí. Pak se jeho ruce pohnou a začnou zlehka klouzat po mých pažích. Kdybych Cardana neznala, řekla bych, že se mě dotýká s posvátnou úctou, ale vím své. Pohybuje rukama pomalu, protože se snaží sám sebe zastavit. Nechce to. Nechce to chtít.

Chutná jako trpké víno.

Poznám ten okamžik, kdy se podvolí, kdy vzdá svůj boj a přitáhne si mě k sobě navzdory dýce, kterou mu držím na krku. Drsně mě políbí, se zoufalou nenasytností, prsty mi zaboří do vlasů. Naše ústa kloužou po sobě, naše rty, zuby, jazyky se promění v pulzující spleť. Vášeň mě zasáhne jako kopnutí do břicha. Připomíná mi to boj, ale tady soupeříme o to dostat se druhému pod kůži.

V tu chvíli se mě zmocní hrůza. Co je to za choromyslnou pomstu vyžívat se v jeho zhnusení nad sebou samým? A co je horší, mnohem horší, líbí se mi to. Líbí se mi to po všech stránkách – povědomý strach v pozadí, vědomí, že ho trestám, že mám důkaz, že po mně touží.

Dýka v ruce je mi k ničemu. Odhodím

Selekce
Aneb ne všechno může být dokonalé (ani když jste princ)

Zahleděla jsem se do zahrady, ale koutkem oka jsem viděla, že na mě Maxon pořád zírá. Jeho obličej byl těsně u mého. Když jsem se k němu otočila, abych se zeptala, na co kouká, s překvapením mi došlo, že je dost blízko na to, aby mě políbil.

Ještě víc mě překvapilo, když to udělal.

Rychle jsem ucukla a couvla. I on udělal krok zpátky.

„Omlouvám se,“ zamumlal stydlivě.

„Co to vyvádíte?“ užasla jsem polohlasem.

„Nezlobte se.“ Mírně se odvrátil, zjevně v rozpacích.

Protivníci
Aneb když se čekání vyplatí – dokud vás někdo neuspí

„Novo?“ zeptal se Adrian tak tiše, že si to snad jen představovala.

Zvedla k němu hlavu.

Adrian se jí asi půl sekundy díval do očí, načež se sklonil a políbil ji.

Nova zalapala po dechu, zaskočená nejen překvapením, ale také pocitem, jako by jí všemi nervy v těle projel elektrický proud.

Adrian se ustaraně odtáhl. V očích měl otázku. Na rtech pozvánku.

Novina ústa se najednou cítila opuštěná. Polibek byl příliš krátký a Novu svrběly ruce se ho dotknout. Celé její tělo toužilo přisunout se blíž.

Přestože věděla, co musí udělat a že tohle je příšerný nápad, popadla ho kolem krku a přitáhla si jeho ústa ke svým.

Polibek rychle eskaloval. Váhavou zvědavost vystřídala prudká, nenaplněná potřeba. Potřeba být si blíž. Prohloubit polibek. Dotýkat se jeho tváře, krku a vlasů. Adrian ji vzal kolem pasu a přitáhl si ji k sobě a Nova se celá ocitla v objetí jeho paží.

Všem klukům, které jsem milovala
Aneb když je polibek jen zástěrkou

Rozběhnu se k Peterovi a vrhnu se mu do náruče jako dělová koule. Omotám mu paže kolem krku a nohy kolem pasu a fakt nemám ani páru, jak moje tělo ví, co dělat, protože tohle jsem ještě nikdy s žádným klukem nedělala. Je to, jako bychom byli ve filmu a kolem nás hřměla hudba a burácející příboj. Až na to, že v Peterově tváři se zračí naprostý šok a nevěřícnost, a možná dokonce lehké pobavení, protože Peter se baví moc rád. Obočí mu vylétne nahoru. „Laro Jean? Co to -“

Neodpovím a umlčím ho polibkem.

Moje první myšlenka je: Ještě pořád si pamatuju chuť jeho rtů.

Moje druhá myšlenka je: Doufám, že se Josh dívá. Musí to vidět, jinak to celé bude k ničemu.

Srdce mi buší tak rychle, že mě ani nenapadne se bát, jestli nedělám něco špatně. Protože Peter mi polibek opětuje. Peter Kavinský, sen každé holky, mě líbá.

Za svůj život jsem se s moc kluky nelíbala. S Peterem, s Johnem McClarenem, s divným bratrancem Allie Feldmanové a teď znovu s Peterem.

Otevřu oči. Peter mě stále sjíždí udiveným pohledem. „Děkuju,“ vydechnu zcela upřímně. „Nemáš zač,“ řekne Peter a já seskočím a sprintuju pryč.

předchozí
další
Markéta alias Mlovesreading

Čtu hodně. Kdekoliv, kdykoliv. Ať už jedu dvě zastávky tramvají, nebo třeba jenom čekám ve frontě. Pokud je tam romantika, nezáleží mi na žánru a nesnáším smutné konce. Miluju krásné…

více
Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *