3 × inspirace Martiny Čekalové

Taky občas narazíte na pasáž v knížce, u které byste chtěli vědět, jak vznikla? Kde se autor nebo autorka inspirovali, kde se takový nápad vůbec vzal, co se zrovna stalo… Nám se to stává pravidelně, a tak jsme si řekli, že se zeptáme. Napsali jsme Martině Čekalové, autorce duologie Město duší, ať vybere 3 pasáže ze své série a připíše k nim pozadí jejich vzniku. Tady to máte!

Město duší, 19. kapitola, strana 148

Od smíchu mě bolely tváře. Chriss si nedělal legraci, když říkal, že neumí lyžovat. Vyměnila jsem snowboard za pár lyží a odvedla Chrisse na opuštěnější místo za hotelem.

„Musíš víc pokrčit kolena a natočit ty lyže. Takhle.“ Názorně jsem mu po několikáté ukázala, co má dělat, a pozorovala jeho pokroky. Byl váhavý, ale soustředěný, i když skončil na sněhu vícekrát, než se udržel na lyžích. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem se takhle bavila. Dojela jsem k Chrissovi, který si po dvou hodinách sundával lyže. Udělala jsem to samé a plácla sebou zády do sněhu vedle něho. Pořádně se lekl. Rozpřáhla jsem ruce a začala ve sněhu vytvářet andělíčka.

Lyžařské schopnosti Chrissovy postavy jsou velmi podobné těm mým. Pravda je taková, že nejsem fanda do lyžování, ani zimních sportů obecně. Na horách jsem nikdy v životě nebyla, a na lyžích stála doposud jen dvakrát, vděčná, že všechny moje kosti zůstaly tehdy vcelku. Možná proto je zvláštní, proč jsem si vlastně vybrala ke psaní prostředí, které jsem sama nezažila, ale naštěstí si myslím, že to dopadlo dobře.

Město duší, 24. kapitola, strana 196

„Vy-vy jste š-šílení. Ať jde ta bestie pryč!“ Skoro bych věřila, že se v Rickových očích objevily slzy, když uklouzl a teď ležel natažený na sněhu. Ben se usmál a zavrčel. Caleb přišel k Rickovi a trhl s ním.

„Najal jsi někoho, aby sabotoval závod!“ Rick sebou cukl, ale z jeho pohybů jsem věděla, že dlouho pravdu zapírat nebude. První nával vzteku se ve mně začal zvedat, když se Rick podíval mým směrem. Pustila jsem Rox dopředu. Moje vnitřní vlčice se nebezpečně plížila k Rickovi a Ben mi udělal místo. Cenila jsem zuby na Ricka a pak jsem Rox nechala skočit.

Tenhle úryvek je z kapitoly, která je má nejméně oblíbená, co se prvního dílu týče, a to nikoliv kvůli obsahu, ale je to kapitola, kterou jsem kdysi psala nadvakrát, kvůli nehodě s technikou (převrhla jsem do notebooku sklenici s vodou :-D) A myslím, že každý, kdo někdy něco psal, ví, že psát něco od samotného začátku podruhé jen proto, že se dosavadní práce neuložila, je pěkná otrava a práce se akorát několikanásobně protáhne. To byla moje první zkušenost, co mě naučila, jak moc se vyplatí při psaní průběžně používat kombinaci kláves Ctrl+S. Vážně lidi, vyplatí se zálohovat!

Město zrady, 3. kapitola, strana 21

Někde tady byl Max Anderson a já ho musela najít. Nesnášela jsem to tu s každým dalším krokem víc a víc. Slyšela jsem tlumené výkřiky a cítila cizí přítomnost. Konečně jsem našla, co jsem hledala. Desítky a desítky upravených kójí tvořících oddělené vypolstrované cely. Na první pohled vypadaly jako nemocniční pokoje.

U první kóje jsem se chvíli zdržela. Byla v ní žena, jejíž tvář již seschla věkem, kůže jí visela na pažích, na sobě měla plandavé oblečení a pohled upírala do prázdna před sebou. Kolébala se v houpacím křesle dopředu a dozadu. Její duše jí bez pohnutí ležela na klíně. Vypadala jako drobné klubíčko bílé srsti. Žena ji nepřítomně hladila a cosi tiše mumlala.

Vtom se chodbou rozlehl vysoký ženský křik a z vedlejší cely ke mně vystřelila ruka další ženy. Stejně pohublá a kostnatá.

„Prosím, prosím!“

Dlouhé hnědé vlasy měla zacuchané, nehty na konečcích prstů okousané a krvavé. Oči vytřeštěné stejně, jako byly ty mé. Po tvářích jí stékaly slzy.

„Nechtěla jsem to udělat…,“ zašeptala a stáhla paži zpátky k tělu. Třásla se. „Byla to jen chvilka, nechtěla jsem…,“ opakovala stále dokolečka.

V době, kdy jsem připravovala druhý díl ještě před odesláním redaktorce, jsem přemýšlela, co vlastně v Soulcity chybělo, a co by pravděpodobně na takovém místě, odříznutém od světa, mělo existovat, a nakonec z toho vzešlo poněkud depresivní místo, kterému se v Městě zrady přezdívá „klec“. Inspiraci pro něj jsem našla v učebnici psychologie, která se mi dostala náhodou do rukou, a nakonec se z toho vyklubalo celkem zajímavé čtení. Myslím, že to je jen další důkaz, že inspiraci můžete naleznout opravdu všude.

předchozí
další
Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *