3 × inspirace Lucie Ortegy

Dnešní díl seriálu #autorskáinspirace patří fantasy knížkám Lucie Ortegy. Jak ve Světlech nad močálem a Tmě pod srdcem pracovala se slovanskou mytologií a jejími bytostmi? A proč píše fantasy s prvky heavy contemporary?

Světla nad močálem, Navka, strana 13

„Pojďme,“ řekla jsem sladkým hlasem.

Přikývl. Nechal se ode mě vést hlouběji do močálu. Už si nedě­lal starosti s tím, jestli je půda pod jeho podrážkami dost pevná. Ale já ho vedla bezpečně. Jak jsem sama sobě dnes už jednou při­pomněla – pokud se proboří příliš brzy, probere se z transu.

Jen dál, dál do srdce mého království, princi. Utopený budeš určitě sym­patičtější. A možná si pak i popovídáme, než se vydáš do Navu.

Nespouštěl ze mě oči. Krok za krokem se blížil k bludnému ko­řeni, aniž by tušil, že za ním čeká jeho smrt – a moje bludičkovská maturita.

Vše šlo tak hladce, že jsem tomu ani nemohla uvěřit.

A můj instinkt nezklamal.

Nejen ve slovanské mytologii často narážíme na bytosti, které bývaly lidmi, a následně se staly démony kvůli předčasné smrti. Naši předkové věřili, že křivdy způsobené těmto lidem, s jejich smrtí nezmizí, ale projeví se právě vznikem nové, zlovolné bytosti, která se za svá příkoří mstí živým. Ve Světlech nad močálem je hlavní hrdinka Lena právě takovou bytostí. I když si ve své nové bludičkovské rodině vytváří přátelské vztahy, k lidem cítí bytostnou nenávist způsobenou zklamáními, jež jí život přivodil. Zdálo se mi to jako hezká paralela s poměrně častým stavem, kdy člověk kvůli vlastní nespokojenosti ubližuje ostatním, jako by díky tomu měly jeho vlastní problémy zmizet.

Tma pod srdcem, Návrat do temnoty, strana 17

Ve své nekonečné naivitě, nebo možná už spíš hlouposti, jsem své myšlenky sdílela s mámou.

„Terapii?“ vytřeštila na mě oči přes hrnek ranní kávy, jako bych jí právě oznámila, že mám syfilis. „Ty chceš jít ke cvokaři? Potřebuješ nějakou diagnózu, abys měla oficiální důvod litovat se? No, dneska si nějaký ty úchylky a pseudoproblémy pěstuje většina mladých, tak by mě to asi nemělo překvapovat.“ A tím náš rozhovor skončil.

Zvláštní, jak stačilo těch pár slov, abych se z rozhodnuté holky znovu změnila na uzlík ufňukaných nervů. Moje máma měla rozhodně specifický druh magické moci.

Světla nad močálem a Tma pod srdcem nejsou čistokrevnou fantasy. Nechtěla jsem, aby se z tématu depresí a sebevraždy stal jen štítek, díky kterému bude hrdinka působit víc temně a „cool“. A už vůbec jsem nechtěla, aby se „díky“ sebevraždě stala ze dne na den učebnicovou ukázkou „girl power“. Snažila jsem se upozornit na závažné téma, o kterém se podle mého názoru málo mluví, a protože mě baví mixování žánrů, rozhodla jsem se do té fantasy prostě přimíchat trochu heavy-contemporary. Díky tomu mi vznikla hrdinka, která ač je sama démonem, potýká se s dalšími démony ve své hlavě – a nakonec nejen v ní. Pokud se na Světla a Tmu podívám jako na alegorii, vidím příběh o hledání vlastní síly a hodnoty, o ztrátě blízké osoby a o zklamání ze světa, o složitém vztahu s matkou a o (ne)přijetí vlastní citlivosti.

Tma pod srdcem, Hrátky s čertem, strana 210

S úlevou jsem se otočila, ale čertice mě sjela přísným pohledem. Mířila na mě puškou.

„Když ti někdo vyhrožuje zastřelením, máš dát ruce vzhůru,“ informovala mě.

Otráveně jsem se na ni zašklebila, ona se pousmála a spustila hlaveň k zemi.

„Tak vyklop to, co tu děláš?“

„Chtěla jsem s tebou mluvit.“

„A o čem? Jak někoho přesvědčit, aby ti upsal duši? Proč čerti ve hře skoro vždycky zvítězí? Nebo jestli mám vážně na hlavě rohy?“

„Spíš o tom, proč se schováváš.“

Odfrkla si.

„Copak, chceš mi snad pomoct? Snažíš se dělat ze světa lepší místo?“

„Jsme u Kostěje,“ podotkla jsem. „Tohle místo nikdy nebude lepší.“

Během psaní jsem se do Světel zamilovala ze dvou hlavních důvodů. Tím prvním byla Lena, její specifický způsob, jak se vyrovnávat s náročnými situacemi, ale také to, jak osobním a „pravdivým“ se její příběh stal. Tím druhým důvodem byl svět a úžasná paleta bytostí a míst, na které v něm Lena narazí. Valná většina vychází mých z rešerší, něco jsem doplnila podle potřeb příběhu. Čtenář tak s hrdinkou objevuje světy existující paralelně vedle toho našeho (což je moje oblíbené téma) – Temný a Světlý Nav, kam odcházejí duše zemřelých, ale také Práh, který tvoří jakousi hranici mezi světem živých a mrtvých, a kde jsou doma právě bytosti jako bludičky a rusalky. Ve Tmě pod srdcem se ještě přidává bájný ostrov Bujan, který figuruje v mnoha pohádkách, a také mnou vymyšlený Ostrov neviňátek, kam se Lena potřebuje dostat pro duši nenarozeného dítěte. A do toho tam pobíhají všechny ty bytosti (mimo již zmíněných třeba také psohlavci, čerti, temní bohatýři a černé víly) a vedle nich se občas mihne nějaký ten bůh. Budování takového prostředí mě velice bavilo a věřím, že čtenáře zase bude bavit ho objevovat.

předchozí
další
Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.