3 x inspirace Lucie Auzké

Dnešní díl seriálu #autorskáinspirace patří autorce contemporary knihy Dotkni se hvězd Lucii Auzké. Co z jejího života Lucii inspirovalo k některým použitým prvkům v její knize?

1. kapitola, strana 8

Zámek Šedý Vrch, byť je podle mého táty naprosto dokonalým místem, jak mi neustále připomíná, rozhodně není rezidencí, kterou by v současné době někdo chtěl nazývat svým domovem. Před čtyřmi sty lety možná byl skvostným sídlem se strategicky významnou polohou na samé hranici Německé říše, zub času se na něm však řádně podepsal. Zejména tedy během minulého staletí, kdy jej pro své účely nejprve zabralo gestapo a následně se z něj v období komunistického režimu stalo velmi oblíbené rekreační centrum pro nejvlivnější příslušníky strany. Když se v restituci zámek vrátil původním majitelům, tedy rodině Grausteinů, byl ve stavu hodném leda tak zbourání. Kdyby rodina nevěnovala veškeré své úspory na jeho renovaci, nejspíš by se ani s demolicí nemuseli obtěžovat, protože by spadl sám. Ačkoliv za posledních dvacet let prošel několika rozsáhlými rekonstrukcemi a za účelem většího zisku byl zpřístupněn i veřejnosti, stále je to taková menší ruinička. Navíc v zapadlé vesničce na samém konci světa, kam netrefí ani liška, aby dala dobrou noc.

Když jsem začala psát knihu Dotkni se hvězd, chtěla jsem její děj zařadit do prostředí, které důvěrně znám. Bez váhání jsem tedy vybrala zámek, jelikož jeden takový je už nějakou tu dobu téměř mým druhým domovem. Na památkových objektech se pohybuju nepřetržitě od svých šestnácti let, kdy jsem poprvé nastoupila na brigádu jako průvodkyně. Tato brigáda nakonec ovlivnila můj budoucí (nejen) profesní život, jelikož jsem po maturitě šla místo plánovaných práv studovat historii. Během uplynulých deseti let jsem pracovala na čtyřech různých památkách, nejprve jako brigádnice, poté jako stálá pracovnice. Neměla jsem tedy problém vytvořit jeden fiktivní zámek inspirovaný všemi, na nichž jsem pracovala, s vlastní historií a šlechtickým rodem, v jehož případě je mi skoro až líto, že ve skutečnosti neexistuje, protože by se o něm určitě velmi dobře psala rigorózní práce. 😁

22. kapitola, strana 150 – 151

Korunu tomu všemu pak nasadí chlápek, jemuž uprostřed mé poslední prohlídky začne hlasitě vyzvánět telefon, který nejprve nemůže najít, takže se znělka ze seriálu Pat a Mat dobrou minutu rozléhá celou místností, načež s naprostou samozřejmostí hovor přijme.

„Teď nemůžu, jsem na prohlídce,“ oznámí volajícímu, aniž by se obtěžoval alespoň ztišit hlas.

Dotyčného na druhé straně to patrně zaujme, jelikož ze sluchátka zaslechnu otázku, kde.

„Já nevím,“ chlápek na to. „Asi na nějakém hradě. Jo, je to na kopci, tak to bude hrad.“

Ustanu ve výkladu a nevěřícně se na něj zadívám. Několik návštěvníků na něj podrážděně zavrčí.

„Jak mám sakra vědět, jak se to tu jmenuje?“

To už na něj svůj zrak upírám nejen já, ale úplně všichni. Někteří se pobaveně uculují.

„Asi říkala, ale já ji stejně neposlouchám,“ zahučí do telefonu. Vůbec si nevšimne, že je středem pozornosti.

Manželka na něj varovně sykne a loktem ho šťouchne do žeber. On se po ní pouze ožene, jako by byla nějaký dotěrný hmyz, a dál nevzrušeně pokračuje v hovoru: „To víš, manželka sem chtěla. Venku leje jak z konve, nic se pořádně nedá dělat, tak jsme potřebovali zabít čas. Jinak bychom sem rozhodně nešli. Když už jsme na dovolené, tak přece nebudeme sedět na hotelu a čumět do zdi, ne?“

Významně si odkašlu.

Chlápek mě však okatě ignoruje. „Ale jo, není to tu nejhorší. Za ty peníze bych sice čekal něco lepšího, jenže co nadělám.“

Během své praxe průvodkyně na zámcích jsem se setkala s různými lidmi a zažila příhody, kterým se mé okolí často zdráhá uvěřit. Návštěvníci vždy nejsou jen příjemní, pozorní a zapálení pro historii, ale občas je tom naopak. A právě v takových případech vznikají frustrující i úsměvné zážitky, které jsou součástí toho zvláštního kouzla práce průvodce a které se pak skvěle vyjímají v knihách.

14. kapitola, strana 103 – 104

„Vidíš tam něco?“ přeruší mé úvahy Patrik tlumeným hlasem.

„Vidím tam toho spoustu,“ usměju se s očima stále upřenýma nahoru.

„A něco neobvyklého, co by stálo za to, abys mi to taky ukázala? Nějaká planeta, mlhovina nebo tak něco?“

Zakroutím hlavou. „V létě toho moc pozorovat nejde. Aspoň ne v tuhle dobu. Až v srpnu by šel hvězdářským dalekohledem nádherně zaměřit Saturn i s jeho prstenci. Koncem léta taky bývá vidět Jupiter. A letos na sklonku prázdnin proběhne částečné zatmění Měsíce.“

„Takže teď bych tam nahoře nic zajímavého nenašel?“

„Z hlediska pokročilého astronoma v podstatě ne.“

„A kdy je teda nejlepší čas na pozorování hvězd?“

„Na podzim a hlavně v zimě,“ odpovím bez zaváhání. „Od konce října je většinou krásně vidět mlhovina v Orionu a pak taky souhvězdí Andromedy. Loni jsme tohle všechno pozorovali na Štědrý den. Po setmění jsme se s kamarády z astronomického kroužku sešli na jednom kopci daleko za městem, kde není tolik patrné světelné znečištění. Náš profesor přivezl zrcadlový hvězdářský dalekohled, zatímco my se vybavili kakaem v termoskách a cukrovím v krabičkách. Bylo krásně jasno a mrzlo. Klepali jsme se zimou, ale i tak to celé mělo nezapomenutelnou atmosféru.“

Astronomie mě nikdy moc nebrala. Pro mého tátu je ovšem jedním z největších koníčků. Už od svého dětství jsem tedy o ní doma slýchávala víc, než jsem vlastně chtěla. Pak si táta navíc pořídil zrcadlový hvězdářský dalekohled, takže jsem všechny ty informace o souhvězdích, planetách a mlhovinách měla i s názornou ukázkou. Díky tomu jsem mohla opravdu pozorovat Saturn, Jupiter, mlhovinu v Orionu, souhvězdí Andromedy i spoustu jiných vesmírných těles. Ne že bych si z toho odnesla něco víc, než dobrý pocit, že jsem viděla něco hezkého… 😁 Když jsem však z hlavní hrdinky Alžběty udělala zapálenou milovnici astronomie, nějaké ty poznatky o pozorování hvězdné oblohy jsem přece jen zužitkovala a byla za ně vděčná.

předchozí
další
Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.