3 × inspirace Kateřiny Šardické

Seriál #autorskáinspirace pokračuje a jasně, že jsme si nemohli nechat ujít článek od Katky Šardické, která právě vydala svoji druhou knihu Noci běsů. V ní se totiž zastavíte na každé druhé stránce a říkáte si „Jak ji tohle napadlo?“ Tak teď už hádat nemusíte, tři příběhy ze zákulisí nám Katka teď prozradí.

Noci běsů, Noc čtvrtá, strana 141

Toho rána časně vstala, postarala se o dědečka i bratry a rozhodla se nečekat s přípravou oběda. Chytila na dvorku slepici, nebylo to nic těžkého, chovaly k ní důvěru, vždyť je každé ráno krmila a starala se jim o podestýlku. Objala ji oběma rukama, pak hbitě pravou rukou čapla hlavu a levou řízla nožem podél krku. Zasáhla přímo tepnu, teplá krev vystříkla na bílý sníh a potřísnila Doře nohy. Chvíli trvalo, než sebou zvíře přestalo zmítat a vykrvácelo. Na krátko ji ponořila do studené vody a pak okamžitě do horké, aby se spařila a peří šlo lépe dolů. Ještě teplou ji hodila na pracovní stůl za domem a zkušeně se dala do škubání. Kdysi se jí z toho zvedal žaludek, spařená slepice jí smrděla. Pamatovala si, jak se u toho poprvé pozvracela, ale tatínek ji okamžitě přinutil v práci pokračovat.

Spousta příruček o tvůrčím psaní – a samotní autoři – nabádají, že člověk by měl psát o tom, co je mu důvěrně známé. Aniž bych si to uvědomila, zasadila jsem Noci běsů zcela přirozeně do prostředí malé vesnice a až zpětně u editování si uvědomovala, jak moc jsem se inspirovala vlastním dětstvím a vyrůstáním na vesnici. Věřím, že spousta čtenářů po dočtení bude to místo pojmenovávat různě, ale rozhodně ne jako útulné nebo přátelské. Ale já se v něm opravdu cítila jako ryba ve vodě, psalo se mi paradoxně samo a lehce. Tento úryvek není pro děj nikterak důležitý – jedná se o popis naprosto rutinní práce, které je okolo hospodářství a zvířat na vesnici nespočet. Někomu může připadat drsný, obzvlášť když usmrcení slepice přichází z rukou osmnáctileté holky. Jenže na venkově se k smrti staví prostě jinak – je součástí každodenního života a člověk se jí musí dívat do očí.

Noci běsů, Noc čtvrtá, strana 158

„Dobře, pokud si to přeješ… Šarlatánka, kterou moje sestra vyhledala, nebyla žádná lékařka. Byla to obyčejná selka, rožanice.“

Tom cítil, jak mu vzrušení naplnilo celou hruď. O rožanicích slýchával jako malý kluk, říkalo se o nich, že mají kouzelnou moc. Jeho matka je ale nazývala podvodnicemi, které si vaří odvary z jedovatých hub a svoje halucinace po nich vydávají za věštby. Přesto si vybavoval, s jakou úctou se na rožanice ostatní dívají. Za to nemohly jen houby.

Čím jsem starší, tím bedlivěji naslouchám vyprávění svých babiček a dědečka. Kdysi to pro mě byly jen historky a nostalgické vzpomínky na lidi a věci, které jsem nezažila, ale v poslední době mám pocit, že za každou takovou vzpomínkou se ukrývá nerozpletené klubko myšlenek a nápadů, které stojí za to zaznamenat. U Nocí běsů jsem se v mnohém inspirovala slovanskou mytologií, ale spousta maličkých a na první pohled možná nenápadných detailů pochází z lidových povídaček a pověr. Jen jsem si je třeba maličko poupravila pro potřeby vyprávění. Myslím, že podobně jako popis důvěrně známého prostředí, i tohle dělá pro příběh hodně. Mohla jsem si taky malinko pohrát s nářečím, takže některé starší postavy podobně jako moji prarodiče mluví dialektem, který si už naše generace neosvojila. Bavilo mě v zákoutích internetu a ve starých knihách objevovat, jak hluboko některé pověry a prvky víry sahají.

Noci běsů, Noc čtvrtá, strana 168

Lidé vycházeli ze svých domů a stavěli se k cestě. Stáli tam mlčky a upřeně průvod pozorovali. Jeden vedle druhého vytvořili dlouhou nekonečnou řadu, která jako by ukazovala směr ven ze vsi, kudy musí procesí projít. Dívka nesoucí Moranu šla od ostatních v dostatečné vzdálenosti napřed. Najednou z davu přihlížejících vyletěl první kámen a pak hned druhý. I když na to byla Astrid připravená, surovost toho činu ji pokaždé zaskočila. Vesničané po Moraně házeli klacky a kameny a dávali najevo svůj odpor. Pryč se zimou! Pryč se smrtí! Občas někdo trefil na místo figuríny dívku, která ji nesla. Jejím úkolem však bylo nepolevovat, jakkoliv mohly být rány bolestivé.

Když jsem byla malá holka, dodržovala se v naší vesnici tradice pálení čarodějnic, které připadá na filipojakubskou noc. Většinu mých spolužaček vždycky bavilo, že se přestrojí za čarodějnice a po procesí si můžou u velkého ohně upéct nějaké buřty. Mě osobně na tom pokaždé fascinovala jiná věc – odkud ten zvyk vzešel? A proč ho pořád dodržujeme? A především – co když má skutečně nějakou ochrannou moc? Podobně je to i s tradicí vynášení smrti, která hraje v knize velkou roli. A není to jediný svátek, který se v knize objeví – Astrid a její přátelé slaví i kračun (předchůdce Vánoc) nebo zimní slunovrat. Podobně jako ve Zmizení Sáry Lindertové jsem se dotýkala otázek judaismu a posmrtného života, tady jsou pilíře příběhu vystavěné na pohanské víře starých Slovanů. Nechci tvrdit, že všechno je založené na nějakých faktech, ale u obou knih jsem pracovala obdobně – pokoušela se načíst a dostat do hlavy co nejvíc a vystavět příběh tak, aby ho přesně tyto detaily dělaly reálnějším, ale zároveň mě příliš nesvazovaly. Je to taková mravenčí stavitelská práce, která je pro každý příběh důležitá a ve výsledku mě z celého procesu baví prostě nejvíc.

předchozí
další
Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.