3 × inspirace Júlie Matulové

Další díl našeho nového nepravidelného seriálu, ve kterém zjišťujeme, kde čerpali naši oblíbení autoři inspiraci při psaní své knihy. A nejsou to jen obecnosti ve stylu když jsem to psala, ujížděla jsem zrovna na Stranger Things, jsou to konkrétní pasáže a jejich příběhy. Celý seriál sledujte pod hashtagem #autorskáinspirace a dnes si přečtete tu od Júlie Matulové, autorky Spící Beatrice.

Spící Beatrice, Kapitola 1, strana 7

Prošla kolem potřetí a znovu se rozhlédla. Klavír se sice nacházel v odlehlé části letiště, ale vždy, když si chtěla sednout před bílé a černé klávesy, se objevil někdo, kdo jí sebral odvahu. Tentokrát však měla štěstí. Kufr nechala stát vedle a vklouzla na stoličku. Pravou ruku zlehka položila na klávesy, než se odhodlala jednu stisknout. Tón, který nástroj vydal, byl překvapivě hlasitý, nesl se letištní halou a Bea měla na chvíli pocit, že tím musela upoutat pozornost všech kolemjdoucích. Teprve když se ujistila, že se o ni nikdo nezajímá, se odvážila pokračovat.

Pamatuju si, jak jsem tenkrát poprvé sedla před úplně prázdnou bílou obrazovku. Psala jsem na svém tabletu, na nějakém předinstalovaném editoru, žádná klávesnice, a kromě začátku a konce jsem o příběhu nevěděla vůbec nic. Přemýšlela jsem, jaká asi Bea bude, jak ji nejlépe představit. Došla jsem k závěru, že je to určitě plachá dívka, která stejně jako autorka touží po tom tu stydlivost překonat. A tak vznikla první scéna Spící Beatrice, kde Bea porazila svůj strach a odvážila se hrát na veřejnosti. Jednou to třeba po jejím vzoru zvládnu taky, sice obě umíme jen pár písniček, ale to nevadí. On totiž většinou opravdu nikdo neposlouchá.

Spící Beatrice, Kapitola 2, strana 13

„Děkuji za váš čas, doktore Hastingsi. Tady Mark Culler z CDC laboratoří v Atlantě, sledujete mimořádné zprávy.“

Obrazovku zaplnily letecké záběry místa nehody a Bea zalapala po dechu. Na čtyřproudové dálnici stály desítky aut, autobusů a náklaďáků. Střed srážky byl jasný – oranžové plameny a černý dým stoupající k obloze. Přestože za poslední rok viděla takových scén mnoho, pokaždé ji to zasáhlo. Ale nedalo se nic dělat, svět musel fungovat dál. Nákazu v sobě mohl nést kdokoli. Možná dokonce i ona sama.

Ještě dávno před verzí, kterou někteří měli možnost si přečíst na internetu, existovala taková nultá kapitola. Bea v ní byla doma a rozhodovala se, jestli se přihlásit mezi dobrovolníky. Objevila se tam i její nejlepší kámoška, která ji natolik obdivovala, že chtěla jet s ní. Poté, co jsem tohle vyplodila, zavřela jsem soubor a k psaní Spící Beatrice se nevrátila minimálně rok, tak moc se mi povedlo samu sebe znechutit.

Když jsem psaní na začátku roku 2015 dala druhou šanci, věděla jsem, že tohle musím přeskočit a čtenáře uvést do obrazu až zpětně, jinak bych se zamotala do vysvětlování už na začátku a zase bych ze svého výtvoru byla nešťastná. A tak jsem hned v druhé kapitole vymyslela scénu, kde Bea sleduje v letadle zprávy. Tak se čtenáři dozví, jak to se světem vypadá, poznají doktora Hastingse a dokonce se mi dopravní nehodou povedlo odstranit pár nepotřebných postav, které jsme tím pádem nikdy nepoznali. Teda, taková užitečná část!

Spící Beatrice, Epilog, strana 258

„Podívejte, kdo přijel,“ řekla, jakmile je oba objala, zatímco Sylvie se vrátila na své místo před nedojedený zákusek.

„Dylane!“ potěšila se Bea a hned si všimla malé brunetky po jeho boku. Vřele se na ni usmála.

„To je Barbara, moje holka, a tohle Bea,“ představil je Dylan, „a tadyhle Charlie.“

Už se mě pár čtenářů ptalo, jestli jsou moje postavy inspirované skutečnými lidmi. Vždy říkám, že ne, samozřejmě s jedinou výjimkou – všechny postavy mají něco ze mě, a ty hlavní obzvlášť. Ale není to úplně celá pravda. Třeba Barbara se původně jmenovala Pauline, jenže když Spící Beatrice četla moje kamarádka Bára a zamilovala si Dylana, postavu Pauline jsem jí věnovala a později, v rámci příprav na vydání, ji po ní i konečně pojmenovala. Škoda jen, že Barbara se v celé knize objeví jednou a neřekne ani slovo. Ale má Dylana.

Charlie a jeho táta Stephen mají taky zajímavý původ. Stephen je podle Štěpána z fanfikce na Sherlocka, tu jsme psaly s kamarádkou na gymplu. Příběh to byl velmi špatný, já sama jsem byla jednou z postav a Štěpán můj vysněný kluk. Myslím, že jako Stephen dostal šanci začít s čistým štítem a fakt mu to sedlo, je to jedna z nejoblíbenějších postav, jak podle čtenářů, tak i z mého pohledu. Takže když si to shrneme, Charlie je v podstatě můj syn. Podivná představa…

Úplně opačně to bylo se Sylvií, ta vznikla u psaní Spící Beatrice vlastně z ničeho. O několik let později jsem nakráčela na hodinu marketingu a potkala reálnou Sylvii, skoro přesně takovou, jakou jsem si ji kdysi vysnila, akorát s jiným jménem. Jsme teď moc dobré kamarádky. A proto si musím dávat pozor na to, co píšu, jelikož se mi to podezřele často plní.

 

předchozí
další
Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *