7 nejlepších citátů z Ukradeného dědice

Od Hadí bitvy uběhlo už osm let. Na ledovém severu si lady Nora ze dvora Ostrých zubů znovu přivlastnila citadelu Ledová jehla, ve které pomocí prastaré relikvie vytváří vražedná sněhová monstra. Její dcera Suren uprchla do lidského světa, minulost ji však dostihne a nezachrání ji nikdo jiný než princ Doubek, dědic Elfhame. Ten dospěl v okouzlujícího muže a právě teď je na nebezpečné misi. Přidá se k němu Suren? Pokud ano, bude muset obrnit své srdce. A postavit se hrůzám, na něž chtěla navždy zapomenout…

Elfhame je zpátky – vraťte se do světa podlých víl! Ukradený dědic je prvním dílem nové fantasy série, která navazuje na Krutého prince.

Jak příhodné, že mi vyřízli jazyk, když ticho bylo mým útočištěm i mou klecí.

Ale všechno, co jsem, je magie. Nemagie. Nejsem nic. Jsem míň než nic. Zánik. Já jsem ničitelka. Jedinou myšlenkou dokážu rozložit magii.

Lid zbožňuje Cardana a děsí se mé sestry, což je vynikající kombinace. Doufám, že budou Elfhame vládnout tisíc let a pak ho předají jednomu z tuctu svých potomků. Není třeba, abych se do toho pletl.

Před Doubkem jsem políbila jen dva lidi. První byl chlapec, který rád rozdělával ohně, a později jeden ze stromových lidí. Ani jeden z těch polibků nebyl tak zatracující jako ten s princem, a to byly zatracující dost.

Doubek se nikdy neučil bojovat bez zabíjení. Neumí žádné elegantní parádičky. Neumí se předvádět. Jediné, co umí, je rozdávat smrt. A jakmile začne, tak nepřestane.

Jsem zbabělec, a tak uteču. Srdce mi buší a ruce se mi třesou. Ale nemůžu předstírat, že se mi nelíbí, jak křičí moje jméno.

Já se Doubkovou krásou trochu uchvácená cítím. Když se na něj dívám moc dlouho, mám chuť si z něj kousek ukousnout.