3x inspirace Rozálie Pražákové

Máme pro vás další #autorskouinspiraci, tentokrát od Rozálie Pražákové, které nedávno vyšla debutová fantasy knížka Koruna strachu. Čtěte dál, pokud vás zajímá, co stojí za některými scénami.

Kapitola 8, strana 102

Byl okouzlující. Jeho tmavě šedé oči ji dočista přimrazily na místě. Hleděl na ni přes černočerné pramínky neposedných vlasů, jež mu padaly do tváře, s neskrývanou arogancí. Seděl tam v temně rudé košili, která náramně ladila s již skoro noční oblohou, jako by mu svět ležel u nohou a jemu na tom ani za mák nezáleželo. Vypadal jako šelma, panter vyhlížející svou kořist. A Avery moc dobře věděla, že už si svůj cíl vybral. Byl elegantní, klidný a tak nějak nedotknutelný. Vypadal jako z jiného světa. Jako posel smrti, jenž ji přišel sprovodit z říše živých. Překrásný, zlý, tajemný, napadlo Avery, když před ním předvedla hluboké pukrle a pohlédla do očí Sullivana Roye. Nádherný ve své krutosti.

Myslím, že nebudu mluvit jen za sebe, když přiznám, že mám slabost pro zlomené muže s temnou minulostí a diskutabilními zásadami. A tak nebylo vůbec o čem diskutovat, když jsem Sullivana poprvé vymýšlela. Chtěla jsem mu dát přesně tolik zlého, aby čtenář začal přemýšlet o tom, jestli už to není moc, aby se jeho pocity na něj měnily s každou stránkou. Nechtěla jsem, aby jen působil krutě, Sullivan měl být krutý, ne však bez důvodu. A tak se z něj stala jedna velká kontroverze. Jak v mé hlavě, tak mezi mými přáteli.

Kapitola 18, strana 169

„Gratuluju, ještě stále stojíš na nohou,“ poznamenala, ale v jejím hlase nezaslechl jedovatý osten. Byla naštvaná, ale ne moc. Dobře.
„Gratuluju, své pozorovací schopnosti jsi vypilovala k dokonalosti,“ vrátil jí to a všiml si, jak se jí v pošmourném světle dorůstajícího měsíce zaleskly oči.
„Co jsi to v té nálevně dělal tak dlouho?“ sykla a naklonila se o něco blíž, aby je někdo nezaslechl. Jako by se v takovýchto hodinách, a ještě k tomu na vrcholku ademontských střech pohybovala spousta lidí. „Pil, toho sis musela všimnout,“ zasmál se a Bandit ho probodla nasupeným pohledem.

Veškeré hádky Twaina a Bandit pro mě byly přímo peklo. Což o to, napsat je nebylo vůbec těžké, slova prostě přecházela na papír bez jediného zádrhelu… Ale. Představte si hádku mezi dvanáctiletou holkou, která je přesvědčená o své pravdě, a devatenáctiletým klukem, který se snaží mluvit logicky. No, většinou z toho vzejde hromada nesmyslných argumentů a vy vlastně ani nevíte, co na tom měnit, protože to celé ve skutečnosti nesmyslné je.

Kapitola 36, strana 303

„Pořád si myslíš, že já jsem ta špatná.“ Nevěřícně zavrtěla hlavou. „Stále věříš, že tvá bílá dáma dokázala provést šach mat a vyřadit ze hry mého černého krále. Ale co když někdo smete figurky ze stolu? Co když je někdo rozmetá na kousíčky?“ Avery zamrkala, to byl jediný náznak emocí, které Kyře dovolila spatřit. „Bojíš se. A měla bys.“ Kyra polkla. Ta vznešená, neochvějná a smrtící královna polkla. „Myslíme si, že po šachovnici posouváme vlastní figurky, ale ve skutečně jsme pouze pěšáky v jejich hře. Protože po téhle zemi chodí daleko děsivější monstra, než jsme ty nebo já. Děsy z nočních můr, kterými se straší malé děti, když nechtějí poslouchat. Démoni, kteří by nás dokázali jediným pohledem proměnit v prach.“

Miluju metafory. A miluju nicneříkající kupy metafor, které čtenáře zmatou a donutí ho vymýšlet tisíce teorií o tom, na co vlastně postava naráží. A popravdě? Ne vždycky je chci vysvětlovat. Jen ať si každý utvoří svůj vlastní obrázek, jen ať to v té hlavičce šrotuje. Protože děj netvoří jen autor a postavy. Ale také čtenář a jeho vlastní představivost.