3x autorská inspirace Vanessy Vernerové

Čím vším se nechala Vanessa Vernerová inspirovat při psaní její nové contemporary knihy Motýl, který zapomněl létat? O tom se rozepsala v dnešním díle #autorskéinspirace.

Dante (str. 82-83)

Nenuceně ses opíral o rám kola a mžoural jsi do slunečních paprsků. Slunce sice svítilo už od rána a nezakrývaly ho mraky, ale i tak bylo chladno a mráz ti kreslil na tváře červené ruměnce. Tvé prsty bubnovaly do řídítek a tancovaly v rytmu skučícího větru. Zaručeně jsi je měl ztuhlé a zkřehlé.

„Te quiero,“ zašeptal jsi mi do ucha a se zazubením sis mě přivinul do teplého objetí. Tmavé oči jsi měl unavené a víčka ztěžklá – vstávali jsme brzo –, ale srdce ti vesele naráželo do hrudního koše.

Přetáhl sis rukávy tmavě šedé mikiny přes holá zápěstí, aby ti mráz nezalézal pod kůži, a pevně jsi sevřel řídítka. „Jako obvykle?“ Posazený na sedátku ses vykláněl směrem k cestičce vinoucí se k lesu.

Přikývla jsem a následovala tě po cestě zasypané kamením a jehličím. Stezka se ztrácela mezi vysokými štíhlými stromy a mizel tam i tvůj stín. Šlápl jsi do pedálů a brzy ses mi ztratil z dohledu. Jako vždy jsem tě nechala jet napřed, cítila jsem se tak bezpečněji, třebaže jsme tuhle cestu znali jako své boty.

Je pochopitelné, že k Dantemu jsem během psaní nestihla přilnout tolik jako k Thie – přece jen, hned na začátku podlehl srdeční vadě. I tak mi ale bylo líto, že by v Motýlovi měla být všehovšudy jen jedna kapitola, v níž se objeví (a taky jsem se cítila tak trochu provinile, že jsem se ho zbavila hned na začátku). Musela jsem tedy najít řešení, jak z toho vybruslit. Protože se jedná o heavy contemporary s ústředním motivem ztráty blízké osoby, bylo jasné, že ho rozhodně v průběhu nemůžu oživit jakýmsi magickým lektvarem, možnost, že by zinscenoval svoji smrt, jsem si mohla ponechat leda tak do thrilleru… Thia v průběhu celé knihy na Danteho vzpomíná; a tak jsem si řekla, proč vlastně nenapíšu celé retrospektivní kapitoly? A protože jsem je chtěla ozvláštnit, rozhodla jsem se je psát v du-formě, čímž jsou podle mě i takové osobnější a uvěřitelnější. Z celé knihy jsou sice nejkratší, ale právě kvůli nevšední formě mi pokaždé zabraly dvakrát více času.

Třicátá kapitola (str. 251)

Thia se skepticky podívala na kamarádčinu zelenou koženou sukni a fialovou halenku s volánky, která se k ní jakýmsi záhadným clarovským způsobem hodila. „Znám tě celý věky a pořád tě nechápu,“ konstatovala rozesmátě.

Říct, že jsem Thiinu nejlepší kamarádku, Claru, vymyslela, by bylo silné slovo. Ona se totiž vymyslela sama a svoji existenci si nemohla prosadit lépe. Patří totiž přesně k tomu typu kamarádky, který každý ve svém životě potřebujeme. Nevodí za ručičku; místo toho rovnou shazuje z útesu. A pokud zjistí, že se takovým způsobem létat nenaučíte, přispěchá vám na pomoc, což je příjemný bonus. Nicméně co ohledně ní nevzniklo náhodou, byly její bláznivé outfity. Netajím se tím, že z celého srdce miluju švédskou skupinu ABBA – ke které jsem si našla cestu díky letním komediím Mamma Mia a Mamma Mia: Here We Go Again, na něž nedám dopustit žádné léto, a která se proslavila v sedmdesátých letech. A právě ty byly charakteristické pro barevné vzorované oblečení, a tak bylo jasné, co bude právě Clara nosit.

První kapitola (str. 13)

„Takže to ty jsi mě sem pozval?“ odhadla. „Na popud Daniela Zarry.“ To jméno naschvál řekla pomalu a s důrazem. Na večírku ho slyšela už z několika úst a stálo i na pozvánce. Měla ovšem neblahé tušení, že většina pozvaných neměla sebemenší zdání, kdo je onen Zarra zač, a jednoduše je těšila představa příjemného večírku s neplaceným vstupem. Daniel očividně neměl rád velká entrée tak, jako s láskou pořádal večírky plné kýčovitých světýlek, protože se tu zatím neobjevil. Thia ho alespoň zběžně znala z některých setkání s Dantem a doufala, že by ho poznala, pokud by kolem ní prošel.

Danielovy večírky se pro Thiu po smrti Danteho stanou jednou z cest, jak uniknout svému trápení. Nechtěla jsem, aby chodila do klubu, protože to by na její charakter vůbec nesedělo, takže jsem se snažila to pojmout trošku netradičně. Nakonec vznikly večírky odehrávající se na zahradě Daniela, Dantova nejlepšího kamaráda. Daniel je pak inspirován Fitzgeraldovým Jayem Gatsbym. Zkrátka jsem nemohla odolat představě tajemného kluka, jenž pořádá tajemné večírky – a taky ustavičně nosí saka.