3x inspirace Alžběty Bílkové

Zajímá vás, co inspirovalo při psaní Balady mrtvého světa Alžbětu Bílkovou? Tak čtěte dál. O tři zákulisní informace se totiž podělila v dnešním díle #autorskéinspirace.

1. ukázka

Většina rodin tu vzývala Předky, podobně jako mnoho dalších jižních osad blízko Zlomu, Aegir byl však seveřan. Jeho lid chránila zvěř, ryby a ptactvo a dle zvířecích vlastností si dávali i přízviska.

Tady bylo zvykem se přirovnávat k významným osobnostem svého rodu, snažit se dosáhnout jejich velikosti. Někteří místní dokonce věřili, že jméno nese ducha jejich Předka, proto své potomky pojmenovávali po dědech a pradědech v naději, že se jejich duch vrátí a jejich potomek nabyde stejné slávy, ne-li větší.

A pak tu byli tací, menšiny žijící na okrajích společnosti, kteří stále věřili v bohy a bůžky. Ve vrtkavá, mocná stvoření, která dala smrtelníkům runy, jazyk a vědění. Nebylo to tak dlouho, co lidé s takovými bytostmi válčili. Od těch dob jen málokdo vyhledával jejich pomoc a ochranu.

Vždycky mě baví bazírovat nad stavbou světa, kterou ve svých knihách představuju, a protože jsem absolvovala hned dvě náboženské školy (byť nejsem věřící), víra a náboženství mě vždycky fascinovaly. Když jsem vymýšlela Starý svět, ptala jsem se sebe samé, k jakým bytostem či entitám by se lidé obrátili, kdyby je jejich původní bohové zavrhli. Sever jsem si spojila s divočinou, kde tamní lidé jsou obklopeni nelítostnými podmínkami, a přesto se setkávají zvěř, která se v nich naučila žít. Proč tedy neobrátit svoji víru k ní a jejím přednostem? Naopak, čím blíž jste na jihu, tím blíž člověk pocítil dopad Zlomu a s tím se i vážou války s bohy. A koho jiného uctívat, než padlé hrdiny, z jejichž krve pocházíte?

A nakonec, úplně pozůstatky starých dob před Zlomem, poslední hrstka lidí, kteří přese všechno na své původní bohy nezanevřeli, a díky tomu jsou teď pod jejich ochranou. Ale samozřejmě, i to má svou cenu.

2. ukázka

Okamžik na to se ze země vylil stín. Pokryl kmeny, dosahoval až k prvním větvím korun stromů. Kai ucítil, jak mu přitom pohledu ztuhla krev v žilách. Nebyl schopen se v ten okamžik pohnout. Ozval se podivný, chrčivý zvuk a pak to Kai spatřil; obrovité tělo divočáka, který byl větší než koňský povoz. Jeho oči byly dva bílé body, připomínající zrcadla, ve kterých se odrážely zbytky slunečního světla. Bytost se pohnula, udělala dva tři kroky dopředu. Přes temnou hrubou srst mu přejely pruhy slunečních paprsků. Kaiovi se prudce zhoupl žaludek, když spatřil rozežraný bok bez srsti a kůže, bělostná žebra a tmavé, živé maso, které prožíraly bílé larvy, dlouhé a tlusté jako ukazovák. Divočák se oklepal. Několik červů odlétlo na zem.

Vždycky mě baví vymýšlet různé potvory, anebo přetvářet ty, které známe ze světových mytologií. Mordy, kteří pozbyly svůj původní účel, a proto jsou nuceni brát ho ostatním, mohou mít mnoho podob. V tomto případě je to divočák – nejenže tahle scéna je inspirovaná Princeznou Mononoke (tamní divočáci mě vždycky děsili), ale i tím, jak důležitou úlohu tahle zvířata plnila v norské mytologii, kterou se v Baladě taky inspiruju. Kdykoliv jdu do lesa v létě, tak mě krapet děsí představa, že bych na tohle divoké zvíře někdy narazila, a proto jako první bytost, která představuje nebezpečí Starého světa, jsem se rozhodla promítnout právě v něm.

3. ukázka

Robin chodívala na cyklus přednášek, který se věnoval postupnému rozpadu civilizace Caledonu v porovnání s císařstvím, okolními státy a kontinenty. Vždycky jí to však připadalo poněkud povýšené, když profesor Garnett mluvil o úpadku společnosti ve Starém světě, o návratu k tradicím a pohanským zvykům. Co byste dělali vy, kdybyste zažili konec světa?

Prameny hovořily o válce s mocnými nadpřirozenými bytostmi, které Caledoňané pokládali za bohy, o tom, jak všudypřítomná magie zasahovala do těl místních živočichů včetně lidí a dělala je silnějšími, nebo je měnila, vzala jim původní barvu kůže, očí, změnila délku a tvar jejich končetin.

Kdo by pak toužil vědět, co se děje kdesi za nebezpečnou Hranicí, zatímco bojovali o holé přežití?

Po takových přednáškách jí bývalo úzko. Necítila se jako šťastlivec, jako vyvinutější člověk, jak jejich společnost často popisoval profesor Garnett v porovnání s tou, co zůstala v Caledonu. Cítila hanbu, ba co víc, neskutečnou zlost. Jak můžete vědět, že my jsme skutečně ti lepší? Chtěla se zeptat, bylo jí však jasné, že by za takový dotaz skončila před disciplinární komisí. A tak raději zatnula zuby a o to usilovněji se snažila uspět ve svých studiích. I tak v ní ten hněv přetrvával, živila ho nespravedlnostmi, které viděla a slyšela ve svých přednáškách, i mimo ně. Bylo ho ostatně víc než dost.

Jak můžete vědět, že my jsme skutečně ti lepší? Je otázkou celého fungování světa v Baladě. Vztahuje se to jednak k historii kontinentu, a pak i k samotnému příběhu a Robin. V téhle pasáži jsem se snažila poukázat na snobismus akademického prostředí, na tunelové vidění některých akademiků, na to, jak je občas těžké být součástí systému, a zároveň se ho nějakým způsobem pokusit změnit (a nenechat se jím převálcovat).