Nej knihy s pomalou romantikou

Pomalou romantiku jsem si oblíbila několik let nazpátek, kdy už mě začalo unavovat okamžité zamilování hlavních postav. Pomalá romantická linka vnáší do příběhů kus reálného života a já si vždy neskutečně užívám, když můžu pozorovat, jakým způsobem se dané postavy sblíží. Jasně, někdy to trvá fakt dlouho, než se k něčemu dokopou, ale v tom je ta krása. Přichystaly jsme si pro vás sedm tipů na knihy s pomalou romantikou, které by vás neměly minout.

Jestli je tady někdo, kdo by měl být korunován královnou pomalé romantiky, je to Mariana Zapata. Její knihy jsou neskutečně čtivé a Rytmus, já a Malychin není výjimkou. Sledujeme zde, jak se z dvou cizinců postupně na hudebním turné stávají nejlepší přátelé. Nechybí řada momentů, kde se budete muset smát nahlas a ani řada momentů, kdy si budete říkat „no tak, už se konečně polibte.“

Snad nikde jsme nečekali na polibek, tak dlouho jako v sérii Renegáti. Jak Nova, tak Adrian jsou oba zdrženliví, protože mají svá tajemství, která si nemohou dovolit prozradit. A mít tajnosti před někým, komu máte bezmezně věřit, není úplně základem ideálního vztahu. V závěru série se konečně dozvíme, jak to s nimi vlastně dopadne – skončí nakonec spolu a dokážou překonat rozdíly, nebo to na ně bude až příliš a nedokáží to?

Nebe ze zlata je nasáté atmosférou zlatých dvacátých let minulého století. Příběh sleduje Lou, která se tak trochu plácá na místě a touží po dobrodružství. A to jí bohatá rodina, která přijela na léto, rozhodně dopřává. Se záhadným Robertem se nejprve nesnáší a postupně zjišťují, že na obou je něco víc, než se na první pohled zdá. Jenže se mezi nimi nemůže nic stát a tak si namlouvají, že jsou a zůstanou jen přátelé. To jim určitě vyjde…

Francie. Paříž. Předvečer francouzské revoluce. To není úplně ideální doba na to, abyste prožívali čas vyplňující romanci. Zvlášť pokud se snažíte ochránit své sourozence a dostanete se do víru dění ve Versailles. Krom toho všeho má Camille z Enchantée ještě magické schopnosti, o kterých nemůže vykládat na potkání. Camille neplánuje, že potká někoho, kdo jí vyrazí dech, ale stane se tak. A tak Camille bojuje a odmítá si přiznat, co její srdce dávno ví.

Cara se v knize Jeden rok bez tebe dostává po tragické nehodě na švýcarský internát s nadějí na nový začátek. Jenže to není tak snadné, Cara je na tom psychicky fakt špatně a žádnou naději nevidí. Noví přátelé se jí snaží dostat z její ulity a pomoci překonat stará traumata. Především Hector. Oba cítí, že mezi nimi něco vzniká a oba se tomu brání. Cara se bojí a odmítá být šťastná a Hector má své vlastní trable, které ho tíží.

V Zlodějském tanci začali Jase a Kazi jako nepřátelé a poměrně nešťastná shoda náhod je donutila spojit jejich síly a vytvořit spojenectví. Bylo nemyslitelné, že by se do sebe snad mohli zamilovat. On je vládce města a ona zlodějka, to by prostě nefungovalo. Jenže tohle srdcím nevysvětlíte a ta si začnou cítit, co chtějí a na nějaké rozumné úvahy kašlou. Jase a Kazi se snaží poslouchat mozek, ale to prostě nedokáží vydržet věčně. Jak to s nimi nakonec skončí, se dozvíte v Zlodějské přísaze.

To tak máte pocit, že si neškodně kreslíte po lavici a pak zjistíte, že vám někdo odepsal. Netušíte kdo, ale líbí se vám. Fascinuje vás to, jak uvažuje, jak se vyjadřuje a hlavně, jak moc si rozumíte. To samé se stalo Lily v P. S. Líbíš se mi, která se postupně od vzkazů na lavici přesune na dopisy, aniž by věděla, s kým si to vlastně píše. A ono je to nakonec jedno. Teda, Lily to asi úplně jedno není (zvlášť když zjistí, kdo je její tajný dopisovatel), ale to jenom dokazuje, že srdci na vzhledu vůbec nezáleží.