Proč je tak složitý to lidem říct?
V knihách a filmech máš prostě jeden coming out a pak je všechno v pohodě haha
Skutečnej život je asi jinej
Nejnebezpečnější osobou na večírku je vždycky dívka sedící v ústraní s knihou.
Jsem dcera temnoty mezi hvězdami. Jsem myšlenka, která budí ze sna parchanty tohoto světa zpocené uprostřed nikdynoci. Jsem pomsta všech osiřelých dcer, všech zavražděných matek, všech nemanželských synů. Jsem válka, kterou nemůžete vyhrát.
Už dávno se rozhodla, že když nemůže být krásná, měla by být alespoň zajímavá.
„Když se podívám na hvězdy, vidím nás. Ty představuješ hvězdy a já jsem ta tmavá obloha za tebou.“
„Bez tmavé oblohy bys hvězdy nikdy neviděl.“
„Nezapomněls mi přinést mágovy oči?“ vyzvídal.
„Nebyl mrtvý.“
„Na to jsem se neptal.“
Celý život jsem své srdce střežil. Střežil jsem ho tak, až jsem se začal chovat, jako bych žádné neměl. Doteď je to omšelé, zpustošené místo, prožrané od červů. Ale patří tobě.
Nemůžeš nechat kluky, aby určovali, jak se díváš na sebe samu. Měla bys vědět, kdo jsi, ještě než si začneš s jakýmkoli klukem, který za to stojí.
A jakkoli krásný a „parádní“ ten první polibek byl, museli jsme ho osmnáctkrát zopakovat. Osmnáctkrát.
Je mi to líto. Taková příhodná, prázdná fráze. Ani za mák nevystihovala, co si musely prožít. Čtyři slova, která druhé chránila před bolestí.
