3x inspirace Petry Martiškové

O dnešní #autorskouinspiraci se podělila Petra Martišková, které před pár dny vyšlá nová kniha – Náhodou. Tentokrát jde o contemporary o princezně a basketbalistovi s temnou minulostí.

1. ukázka

„Jsi potomek jednoho z nejslavnějších šlechtických rodů, tvůj praděd i prapraděd byli věrnými pobočníky samotného anglického krále. Jsi prvorozená dcera…“

„Mami, možná sis toho nevšimla, ale jsem vaše jediná dcera,“ zavrčela jsem a popadla sklenici s vodou tak prudce, že z ní trochu vyšplíchlo na bělostný ubrus.

„Ano, a jako naše jediná a prvorozená dcera máš své povinnosti. Navíc s Evanovými rodiči jsme už všechno dohodli.“

Voda s citronem mi prolítla nosem ven. „Zopakuj to?!“

Místo mamky se však do naší debaty vložila babička: „Neboj se, drahoušku,“ pohladila mě konejšivě po ruce, „dohodnutý sňatky jsou prima, podívej se na mě, já byla vdaná třikrát a vždycky jsme si náramně rozuměli,“ mrkla na mě povzbudivě.

„Rozuměli?“ uchichtl se potichu táta. „A věděli to i oni? Samým nadšením radši všichni tři pár let po svatbě zemřeli.“

Blázinec, vždyť to říkám. Mít rodinného psychologa, musel by sám pravidelně docházet na terapii.

„Vždyť máš Evana ráda, přijde mi, že si spolu docela dobře rozumíte,“ nedala se tak snadno odbýt mamka.

„Ano, mami, mám ho ráda. A mám moc ráda i Henryho, Zeldu a Rose a taky babiččina buldočka. To si je teď budu muset všechny vzít?“

„Andrewe, tak řekneš jí už konečně něco?“ dožadovala se mamka tátova spojenectví a nervózně přitom poťukávala dokonale upraveným nehtem do stolu. Jenže místo něj se ozvala babička: „Baxe jí nedám!“

Jako první z knihy Náhodou mě napadlo prostředí současných šlechtických rodů, chtěla jsem prostě mít tu svou princeznu. Takže jsem strávila spoustu času rešeršemi, studováním šlechtických rodů v Kanadě a jejich propojení s královskou rodinou. Měla jsem taky ohromné štěstí, protože jsem si mohla popovídat přímo s jednou z těch, které se šlechtickým titulem pyšní. A protože tenhle svět je svázaný ještě pořád přísnými pravidly, potřebovala jsem také někoho, kdo by je trochu rozbil, a tak vznikla postava Eleniny babičky, rebelka, co nadevše miluje svého buldočka Baxe.

2. ukázka

„Počkej!“ vyhrkla náhle Natálie a vykulila oči tak moc, až jsem se bál, že jí vypadnou a já je budu muset honit po trávníku.

„Nathan? Ten Nathan?“

„Rád bych řekl, že jo, ale netuším, kdo je to TEN NATHAN,“ pokrčil jsem pobaveně rameny. Neušlo mi, jak Elena zuřivě Natálii naznačuje, aby laskavě zmlkla. Té to bylo očividně fuk, protože klidně odvětila: „Ten kriminálník, co teď bydlí u Eleny?“

„K tvým službám,“ vysekl jsem jí poklonu a Natálie nadšeně zatleskala, až se jí blonďaté lokny rozletěly kolem hlavy jako neposedné klubko hadů. Bezostyšně si mě prohlídla od hlavy až k patě. „Eleno, tos neříkala, že je to až takovej kus.“

„Říkala jsem, že je to kus,“ bránila se Elena a mě, nevím proč, její sebejisté prohlášení potěšilo. Teda do té chvíle, než z Natálie vypadlo: „Jo, to jsi říkala, ale kus vola.“

Elena nevzrušeně pokrčila rameny. „Kus jako kus.“

Elena s Nathanem se od prvního setkání zrovna dvakrát nemusí, zatímco Nathanovi vadí prostředí, z něhož Elena pochází a má ji za namyšlenou princeznu, ona v něm vidí přerostlého barbara, co netuší, co je slušné vychování. Musím říct, že mě neskutečně bavilo psát všechny scény, ve kterých se ti dva spolu dohadují, dělají si naschvály a přitom to mezi nimi parádně jiskří.

3. ukázka

Už jdeš? Mrznu.

Jenže Nathan se neozval. Dokonce si zprávu ani nezobrazil. Dala jsem mu další dvě minuty a napsala mu znovu a pak v pravidelných minutových intervalech celých 15 minut!

Musíme jet, přijdeme pozdě. No, ty snad ještě spíš! Kde sakra jsi? 😮

Konečně mi přišla odpověď: To bych taky rád věděl, někde uprostřed ničeho a něčeho. 😀

Cože? Děláš si srandu, jel jsi beze mě?

Napsala jsem úplně scestně, protože jeho starý pick-up stál na svém obvyklém místě a u mého auta jsem právě teď stepovala já.

Nope. Zabloudil jsem v tom vašem muzeu.

Cože?:-D:-D:-D

Přestaň se mi laskavě smát a radši mi pomoz, zírám tady do ksichtu nějakýho nasranýho cápka.

Někdo z ochranky?

Jsi sladká. Někdo na obraze. Má zrzavý dlouhý vlasy, hnusný vousy, na krku nějakej příšernej zlatej řetěz a v ruce hnědou knihu.

Á, prastrýc Leopold.

Leopold. Fajn. Ale není moc ukecanej, takže mi nejspíš neporadí.

Vytočila jsem jeho číslo, a i když jsem se hodně snažila, nevydržela jsem a vybuchla smíchy.

„Jo, jen se mi směj, ale toho, kdo tenhle barák stavěl, bych tu nechal za trest strašit.“

„Co ty víš, třeba tu straší.“

„To by mě asi ani nepřekvapilo.“

Tahle scéna mě napadla zrovna ve chvíli, kdy jsme byli s rodinou na dovolené uprostřed prohlídky na zámku ve Zruči nad Sázavou. Když přijde nápad, musí prostě ven, takže jsem přestala vnímat okolí a zuřivě škrábala do sešitu poznámky. Sympatický průvodce nejdřív sledoval mé počínání mlčky, pak si mě měřil značně nedůvěřivě a nakonec nevydržel a zeptal se, jestli si dělám poznámky z výkladu. Co na to říct? Nejlepší nápady ke mně chodí vždycky na těch nejméně vhodných místech. 😀