3x inspirace Lucie Zvěřové

Lucii Zvěřovou už můžete znát jako autorku knihy Slzy jsou jen pro holky. Nyní jí vyšla nová kniha Za hranicí naděje, a tak se podělila o svoji #autorskouinspiraci.

1. ukázka

A ani tehdy sis mě nevšimla. Seděla jsi na kládách kolem ohniště mezi dvěma svými spolužáky. O něčem jste debatovali a já v jejich obličejích viděl, jak lpí na každém tvém slovu, jak nenápadně soupeří o tvou přízeň a snaží se tě ohromit z prstu vycucanými filosofickými žvásty. V tu chvíli jsem se zasmál, přišlo mi to z jejich strany tragické. Sotva ale můj smích odezněl, pocítil jsem na rtech hořkost. Zatímco já se jim směju zpovzdálí, oni se mi můžou smát obklopeni tvou přítomností – oni s tebou alespoň mluví, ty jim dáváš alespoň nějakou pozornost. Zlostně jsem nakopl jeden špalek a s bolestivými prsty u nohou jsem se šel posadit zpátky k ohništi.

Stalo se vám to někdy? Že jste sami v sobě chtěli ze žárlivosti někoho shodit, abyste si ulevili, jenže jste si uvědomili, že jste na tom vlastně hůř než člověk, kterému se vysmíváte? A nakonec se cítíte směšně sami před sebou. Mně se to párkrát stalo, a i když na to po letech vzpomínám s úsměvem, tehdy mi to určitě vtipný nepřišlo.

2. ukázka

„Mimochodem, odkud vlastě znáš Majdu L.?“ nedokázal jsem se nezeptat ve chvíli, kdy nám číšnice v kavárně přinesla čaje.

Když jsem hlavní hrdince vymýšlela jméno, nechtěla jsem být moc konkrétní. Její příjmení koneckonců není pro příběh podstatné. Zároveň jsem ji ale nechtěla nechat úplně bez příjmení. Proto jsem ji pojmenovala jen „Majda L.“, kdy „L.“ odkazuje na příjemní Langová po mé prababičce.

3. ukázka

Kundera ve své Nesmrtelnosti píše, že my lidé vnímáme život jako silnici: jedeme od bodu k bodu co nejvyšší rychlostí, jen abychom tam už byli. Možná že kdybych se na chvíli zastavil, kdybych vydechl a prohlédl si pozorně, co můžu mít, uvědomil bych si, že jsem už našel to, po čem budu toužit za několik let. Nevěděl jsem, že lze zastavit. Domníval jsem se (jako tolik ostatních), že v okamžiku, kdy zastavím, vypadnu z kola dění a už nikdy se nevrátím zpátky na linku – silnici – svého života, zůstanu v černé díře bez vidiny na nějaký postup.

Kunderovy knížky jsem odjakživa milovala. Nejen kvůli příběhům a propojenosti jednotlivých linek, ale hlavně kvůli milionu myšlenek, které mě oslovily pokaždé, kdy jsem knihy četla, a které mě donutily se zamyslet. A několikrát se mi stalo, že mě inspirovaly natolik, že jsem o nich napsala – někdy jenom odstavec, někdy dokonce krátkou povídku.