Co inspirovalo Blanku Luxovou při psaní její nové contemporary knihy Je to jenom sranda, se kterou vyhrála Hvězdu inkoustu? O tom se rozepsala v dnešním díle #autorskéinspirace.
1. ukázka (Kapitola 26)„Reakce lidí, co? To tě žere.“
Jenom mlčky přikývnu a sleduju, jak jeho doteky dosáhnou k hranici jedné z mých bledých skvrn. Ani náznak odporu – spíš fascinace a zvědavost.
„Rozšiřuje se ti to nějak, nebo to máš takhle od narození?“
Líbí se mi, že se o mě tak zajímá ze všech stránek. „Narodila jsem se celá černá. První skvrna se mi objevila tady na čele, když mi byly čtyři roky. Pak jsem si všimla další na krku. Přibývaly a zvětšovaly se měsíc po měsíci, až se mnou máma šla na dermatologii, kde mi stanovili diagnózu.“
Aaron mi pozorně naslouchá, zatímco mi ukazovákem kreslí na kůži drobné kroužky. Hezky to šimrá.
„Stručně řečeno – jo, rozšiřuje se to. Předpokládám, že v důchodu budu až na pár místeček celá bílá, ale jisté to není. U každého to postupuje jinak.“
Aaron pokývá hlavou.
„Hele, tahle vypadá jako srdíčko,“ řekne s úsměvem a jeho ruka se přestěhuje na pravé lýtko, kde se nachází bledá skvrna, co se objevila, když mi bylo asi dvanáct. Mám na sobě džínové šortky, takže vystavuju své nohy v celé jejich divné kráse.
„Fakt? Toho jsem si nevšimla. Koneckonců, kdo si pořádně kouká na lýtka…“
Božeeee, Aaron se mě dotýká! ječí můj mozek, zatímco se navenek tvářím, že to mám na háku. Určitě se mu líbím. Prosím, ať se mu líbím a není to nějaká hra…
Aaron ruku odtáhne. Zdroj příjemných pocitů se vzdálí.
Ach jo.
Aaron si zaujatě prohlíží mé umělecké potřeby rozložené na stole poblíž nás. Všechny barvy a vrstvy, co jsem si měsíce a měsíce patlala na obličej, abych skryla svou pravou tvář.
Mia, jedna z trojice hlavních postav, byla ovlivněna více věcmi. Jako prvotní inspirací pro mě bylo, když jsem na YouTube viděla rozhovor s Winnie Harlow, což je první modelka s vitiligem, která se kdy objevila na titulní straně Vogue a zkrátka šíří povědomí o této nemoci. Ten rozhovor mě obrovsky inspiroval v tom, že Winnie jako mladší kvůli svému vitiligu byla šikanovaná, nazývaná krávou a často měnila školu, ale pak se dostala tam, kde je teď – deset milionů sledujících na Instagramu, prestižní módní přehlídky, vlastní kosmetická značka.
Mia své vitiligo však skrývá pod vrstvou make-upu, má to jako masku, ale dělá z toho i něco víc – na sociálních sítích vystupuje jako kreativní make-up umělkyně. Propojila jsem tedy její vadu s jejím zájmem o umění. K tomu mě přivedly reely kreativních make-up umělců, které jsem uviděla na Instagramu, především Cindy Chen (na Instagramu ji můžete najít jako cindychendesigns), a přišlo mi to jako zajímavý koníček, ačkoliv sama make-upu neholduju.
„Takže je to pravda?“
Nechápavě zamrkám.
„Šušká se, že…“ Tyler nakloní hlavu na stranu jako dravec. „Inu, že Samantha Lewisová… jak to říct… nemá moc zájem o kluky, ale spíš o něžnější pohlaví.“
Nebudu kecat – hrkne to ve mně. Kruci.
„Co je mi po tom, co se šušká?“ hraju, že se mě to nijak nedotýká.
Tyler zaujatě našpulí rty. „Byla by škoda, kdyby to byla pravda. Nevěřím tomu. Jenom jsi ještě nenarazila na toho pravého, to je celé.“
Chci od něj ustoupit, ale akorát se zády víc namáčknu na studenou stěnu. Není úniku. Útroby mi svírá úzkost.
„No tak, Sam. Co to udělat takhle: zapíšeme se do soutěže, změníme si status na Facebooku na ve vztahu a pak půjdeme ke mně domů, kde tě z toho vyléčím. Věř mi, bude se ti to líbit…“
Není to nějaká nemoc, ty idiote.
Ačkoliv množství u nás vydávaných young adult knih, které mají LGBTQ+ postavy, se v posledních letech zvyšuje, připadá mi, že je stále velký nedostatek hrdinek, které nejsou heterosexuální. Tuto díru jsem chtěla trochu zaplnit Samanthou, protože sama bych během mého dospívání ocenila číst o takové protagonistce.
Často narážím na dva hlavní typy queer postav, ať jde o fantasy nebo contemporary příběh – ty, které jsou někde v pozadí jako křoví, a ty, kolem jejichž orientace se točí celá kniha. Chtěla jsem to tedy napsat jinak, jaksi víc nenuceně a dostupně, i když v příběhu stále trochu upozorňuji na časté předsudky a problémy.
Je to jenom sranda má queer hlavní postavy, ale pro mě to vyloženě queer knížka není. Sam je lesbička, ale často si z toho utahuje plus během celé knihy se žádné dívky víc jak přátelsky ani nedotkne – má jiné věci na práci a je zkrátka mnohem víc než její orientace.
Natočím si stojan s mikrofonem, tak aby dosahoval ke mně, a při-stoupím ke stolku a prostému věšáku poblíž. Jak jsem zmínila už dříve, na stolku se nachází balení ubrousků na odličování. Se zašustěním ho otevřu.
(…)
Přejedu si vlhčeným ubrouskem po obličeji, abych smyla vrstvu make-upu, po rtech, abych se zbavila rtěnky, po víčkách, abych sundala oční linky.
V davu to překvapeně zašumí.
(…)
Plátno se podruhé rozzáří, aby přehrálo montáž videí.
Sundávám si třpytivé náramky ze zápěstí, odepínám blyštivý náhrdelník a odkládám je na stolek přede mnou.
(…)
Nahmatám zapínání mých překrásných šatů a pomalu se z nich začnu vysvlékat.
Pohoršené šuškání.
Plátno potemní. Konec videa.
Ticho. Stovky pohledů upřené na mou osobu.
Pověsím šifonové purpurovo-oranžové šaty co nejcitlivěji na háček tak, aby se nepomačkaly.
Na pódiu stojím už jen v obyčejném triku a legínách, které jsem celou tu dobu schovávala pod šaty (ha, to jste nečekali, co?).
Šum.
Nakloním se k mikrofonu. Čas tuhle šaškárnu nějak zakončit.
Až s odstupem času jsem si uvědomila, že tato scéna je inspirována skutečným vystoupením. V roce 2017 (což mimochodem perfektně zapadá do časového rámce děje Je to jenom sranda) Alessia Cara vystupovala na MTV Video Music Awards se svou písní Scars To Your Beautiful. Tahle písnička patří mezi mé oblíbené a považuju ji za takovou hymnu mého debutu, neboť také řeší téma standardů krásy a sebepřijetí.
Podstatné je, že při tomto živém vystoupení Alessia dokázala, že slova své písně myslí vážně. Na pódium nastoupila v šatech, hladce učesané paruce, nalíčená, ozdobená náušnicemi a náhrdelníkem. V průběhu vystoupení se však svého líčení, šperků, paruky i slavnostních šatů zbaví, až tu stojí jen s rozcuchanými vlasy v černém topu a kalhotách – a dav jásá. Je to za mě zkrátka něco úžasného, co málokterá interpretka udělá a tenhle dojem jsem chtěla přenést i do mé knihy.
Dnešní díl #autorskéinspirace si pro vás přichystal Vojtěch Hlavenka, autor knížky ro všechny fandy LitRPG Kód mýtina – Zpátky ve Hře. Kapitola 1 „Půjdeš do toho?“ přistrčila mi mamka v kuchyni popelník. Šlo do tuhého. „Mohlo by jim to pomoct?“ Mlčel jsem. V očních soubojích jsem exceloval, ale nepsané pravidlo tvrdí, že maminky porazit nejdou. „Mýtina,“ přitlačila. „Dávají […]
Mamka mi vždycky říkala, že úspěch je nejlepší pomsta.
Čím vším se nechala Vanessa Vernerová inspirovat při psaní její nové contemporary knihy Motýl, který zapomněl létat? O tom se rozepsala v dnešním díle #autorskéinspirace. Dante (str. 82-83) Nenuceně ses opíral o rám kola a mžoural jsi do slunečních paprsků. Slunce sice svítilo už od rána a nezakrývaly ho mraky, ale i tak bylo chladno […]
