Jak (ne)přiznat holce, která se mi líbí, že jsem si s ní potají psal na platformě, kterou jsem sám vyvinul, a pak ji přesvědčit, že to fakt není podraz: příšerná slátanina, napsaná mou maličkostí.
Jako bychom oba byli hvězdy na obloze, které ale nejsou dost blízko jedna druhé, aby mohly zářit spolu.
Lidé nebyli takoví, jací se jevili na první pohled. Neztělesňovali svůj rod ani zemi. Byli prostě sami sebou. A my se skrz to všechno museli dobrat jejich podstaty.
Mluví jako mistr Yoda pod vlivem koření, pomyslel si Reath. Což byla buď velmi dobrá zpráva, nebo opravdu hodně špatná.
Asi to všechno záleží na tom, jak se v životě rozhodneš, ale lidi si nevybíráš, ty do života asi dostaneš. A je pak na tobě, jestli je necháš jít, anebo zůstanou.
Jsi moje srdce. Můj refrén. Budu s tebou zpívat do konce svých dní. Budu s tebou zpívat, dokud se moje kosti neobrátí v prach.
Ale na Halloween se převlíknu za strom a ty půjdeš za lenochoda. Budu tě nosit kolem krku a ty mi budeš ožírat listí.
Žijeme na modré planetě, která krouží kolem ohnivé koule, která leží vedle měsíce, který dovede pohybovat oceány. Jestli je tohle pravda, proč by nemělo být možné cestovat časem?
Každý si z příběhů odnáší jiná ponaučení. Tady mě jedno napadá. Mít srdce je strašné, ale nemít žádné je ještě horší.
„Nezbláznili jsme se? Není to nepraktické?“
„A není to jedno? Teď je přesně ten správný čas naprosto ukázkově selhat. Máme před sebou celý život, abychom to zkoušeli znovu a znovu.“
