Jasně, můžeme se stýkat potají, šeptat si tu a tam něco ve tmě, ale proč musí o všem vždycky rozhodovat jen kluci? Co já vím, tak máme všichni srdce. Všichni máme mozky. Jak to vidím já, je mezi námi jen pár rozdílů a většina můžu, zdá se, stejně myslí právě onou partií.
Vojsko s sebou většinou nemá celou knihovnu. Vůbec nechápu proč. Kdyby si všichni jen sedli a četli, bojovalo by se mnohem míň.
Nebyl to typ polibku, jakým se líbají milenci, zato ve způsobu, jakým na sebe pohlédli, se skrývalo minimálně sto tajemství. Sto příběhů.
Když byla Astrid dítě, bála se chodit spát, protože se její noční můry stávaly skutečností. Ale jakmile se postavila tváří v tvář svým démonům a strachům, pochopila, že nic není tak strašidelné, jak se zdálo. Protože si záhy uvědomila, že ve tmě není nikdy tak úplně sama.
Jeden den není celej tvůj život. Jeden den je jenom jeden den.
Protože jsem asi nechtěla být v bezpečí. Chtěla jsem být nebezpečná, najít svou moc a vepsat ji do světa.
Myslím, že život je o tom, naučit se tančit, i když nehnutě sedíš.
Je to vážně tak hrozné, nasadit santovskou čepici na seschlou dýni? Udělala jsem to tak jako tak a pak jsem na sebe natáhla elfí overal.
Když se o vás ví, že máte nějakou duševní poruchu, většina lidí chce buď dělat, že o tom neví, anebo pro ně naopak jste divní, děsiví nebo prostě zajímaví. Hrozně málo lidí umí trefit zlatou střední cestu.
Bez příběhů jsme jen opuštěné ostrovy.
Kdysi jsme byli z dvou odlišných světů: populární kluk a šprtka. Pořád jsme z dvou odlišných světů: dcera policajta a syn zločince.
