Prázdný sál obývali duchové knih. Jejich vůně už dávno vyprchala, ale i po letech se mezi holými zdmi šepotavě rozléhala ozvěna jejich příběhů.
Dřív jsem na lásku koukala jako na nějaké puzzle. Přišlo mi, že na to, aby k sobě dva kousíčky pasovaly, si musí být dostatečně podobné. Teprve vedle tebe mi došlo, že jsme si podobní až moc. Když nás pak spojíš dohromady, vznikne ti úplně stejný tvar, akorát větší. Jenže když k sobě dáš dva hodně odlišné kousky, najednou vytvoříš něco naprosto nového.
Políbím kluka, který mi pomohl vrátit se do života v den, kdy oba zemřeme.
Nenávidím tě hlavně proto, že na tebe musím myslet. Často. Je to zvrácené a nejsem schopen s tím přestat.
Žil podle hesla: Pokud se ráno probudíš, pak je to hezký den.
Pro dívku, která čte při baterce, vidí draky v oblacích, nejlépe se cítí ve světech, které nikdy neexistovaly, a ví, že magie je skutečná. Pro dívku, která sní.
Pro tebe.
Máš mě. A dokud neumře poslední hvězda v galaxii, budeš mě mít dál.
Čekal bych na tebe dalších pět set let. Klidně i tisíc. A kdybychom spolu neprožili ani jediný další den…
To čekání stálo za to.
Díky tobě se mi chce žít, Jeřábe. Ne přežívat, ne být, ale žít.
„Nechceš na mě doufám zkoušet to staré ohrané problém není v tobě, ale ve mně, že ne?”
„To ne, je rozhodně v tobě.”
